V tomto článku
Stručná odpověď
Kněžna de Polignac si chtěla u Poulenca objednat hudbu pro tři klavíry. Poulenc navrhl koncert pro dva klavíry a orchestr a kněžna souhlasila. Při premiéře si skladatel a jeho přítel Jacques Février rozdělili sólové party. Hudbu ovlivnil Mozart, kterého obdivoval, balijský gamelan slyšený v Paříži i Ravelova skladba, kterou hrál při přípravě koncertu. Koncert z roku 1932 tedy vznikl změnou původně objednaného obsazení a pro společnou hru dvou pianistů.
Podrobně
Kněžna de Polignac a nové hudební zakázky
Winnaretta Singerová byla dcerou Isaaca Singera, zakladatele firmy vyrábějící šicí stroje. Po sňatku s knížetem Edmondem de Polignac byla známa také jako kněžna de Polignac. Manželé pořádali hudební salon a po manželově smrti kněžna nadále podporovala hudebníky. U různých skladatelů objednávala díla a vytvářela příležitosti k uvádění nové hudby. Majetek pocházející z podnikání se šicími stroji jí umožnil zadávat hudebníkům nové skladby a poskytovat prostor pro jejich provedení. V salonu manželů se skladatelé a interpreti setkávali a hráli nová díla.

U Satieho objednala Sokrata, u Fally Loutkové divadlo mistra Pedra. Poulenc dokončil její zakázku Koncertu pro dva klavíry roku 1932 a Varhanní koncert v roce 1938. Kněžna zadávala jednotlivým skladatelům díla s různým obsazením i rozsahem. Poulencovi nejprve svěřila koncert se dvěma sólisty a poté i skladbu pro varhany. Podporou nových děl poskytla také jemu příležitost napsat hudbu, v níž společně hrají dva klavíry.
Návrh změnit tři klavíry na dva
V dopise kněžny z roku 1931 se objevuje představa jednoho sólového klavíru a dvou doprovázejících. Poulenc navrhl změnit ji na koncert pro dva klavíry a orchestr. Kněžna návrh přijala. Menší počet klavírů tedy doporučil sám skladatel, který měl zakázku napsat. V původní představě kněžny by se klávesové nástroje rozdělily na sólo a doprovod, v Poulencově návrhu zůstaly oba klavíry sólovými nástroji a hrál s nimi orchestr. Skladatelova odpověď změnila obsazení objednávaného díla.
Poulenc a Jacques Février hráli oba klavíry při premiéře 5. září 1932 v Benátkách. Orchestr milánské La Scaly řídil Désiré Defauw. Poulenc, autor nového koncertu, tedy vystoupil i jako sólista prvního provedení. Dva klavírní party v obsazení přijatém mecenáškou si rozdělili skladatel a jeho přítel a uvedli je společně s orchestrem. Při premiéře usedl autor k jednomu klavíru a s kolegou pianistou přednesl oba sólové hlasy. Dílo dokončené v létě zaznělo poprvé ještě téhož roku na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu.
Nástup prvního a druhého klavíru
První věta začíná po dvou krátkých orchestrálních akordech perkusivním pohybem obou klavírů. Ačkoli jde o koncert pro dva klavíry, úvodní melodii pomalé věty skladatel nejprve svěřil jedinému hráči. Sólisté hrají na stejný typ nástroje, každý však má vlastní part. Poulenc nezařadil dlouhý orchestrální úvod před příchod jednoho pianisty, ale použil oba klavíry hned na začátku. Sóla otevřel pohybem zdůrazňujícím údery do kláves a nechal je pokračovat s orchestrem. Po této první větě následuje pomalá druhá věta, Larghetto.
Larghetto začíná lyrickou melodií, kterou samostatně přednese první klavír. Se vstupem druhého klavíru se hudba mění do stylu, který Poulenc v té době rád používal. Nástupy klavírů se tedy časově liší a tento rozdíl souvisí se změnou stylu. Místo neustálé souběžné hry obou nástrojů představuje pomalá věta nejprve melodii jediného interpreta. Po připojení dalšího klavíru se projeví charakteristické rysy Poulencovy tehdejší hudby.
Mozartovy noty a Ravelovo nové dílo
Poulenc uvedl, že se v prvním tématu Larghetta chtěl vrátit k Mozartovi. Vysvětlil také, že si cení melodie a Mozarta má zvlášť rád. Sám dodal, že po mozartovské melodii na začátku pomalé věty se hudba se vstupem druhého klavíru rychle mění do jeho tehdejšího stylu. Úvod připomínající Mozarta i následnou změnu tedy popsal sám skladatel. V prvním tématu použil styl autora, kterého obdivoval, pokračování však napsal jinak.

Při přípravě koncertu Poulenc studoval Mozartovy a Lisztovy koncerty a zajímal se také o Ravelův Koncert G dur, premiérovaný téhož roku. V domě kněžny hrál Ravelovu skladbu s Févrierem na dva klavíry. Autor chystající nový koncert tedy nejprve s kolegou budoucí premiéry zahrál nové dílo jiného skladatele. Studium Mozartových not spojil s vyzkoušením Ravelovy hudby na dvou klavírech. I současný koncert mu poskytl podněty pro přípravu vlastní skladby.

Elliott Carter při hodnocení koncertu v roce 1938 zmínil místa připomínající hudbu Scarlattiho, Mozarta, Schumanna, Chabriera a Stravinského. Oceňoval i Poulencovo zacházení s harmonií a orchestrem a živost díla spojujícího různý materiál. V koncertu slyšel jak hudbu známých skladatelů, tak Poulencovu osobitost. Dochované záznamy tak popisují jednak skladby, které Poulenc zkoumal při přípravě, jednak vlivy, které jiný hudebník rozpoznal v hotovém díle. Carter jmenoval autory různých dob, ale zároveň hodnotil Poulencovu dovednost při stavbě koncertu.
Balijský gamelan slyšený v Paříži
Poulenc slyšel balijský gamelan na pařížské Koloniální výstavě roku 1931. Balijský soubor z výstavy ovlivnil i jeho pozdější Koncert pro dva klavíry. S tímto poslechem se spojuje opakovaný perkusivní zvuk klavírů, který se vrací ke konci první věty. Vedle evropských koncertů, jejichž noty četl a hudbu hrál na klavír, využil také hudbu slyšenou na výstavě. Balijský soubor nepřeváděl doslova na dva klavíry, ale rysy tehdejšího zvuku uplatnil v opakování a perkusivním výrazu sólových partů.
V první větě se vracejí perkusivní figury, zatímco Larghetto zahajuje novou větu mozartovskou melodií. Rozdílný materiál umístil do sousedních vět. Ke stavbě koncertu patří také předkládání krátkých hudebních úseků a jejich opakování či proměňování. Po opakovaných útvarech obou klavírů v první větě hraje na začátku následující věty melodii samotný první klavír. Sólistické nástroje zůstávají stejné, mění se však počet hráčů při nástupu i charakter hudby. Po vstupu druhého klavíru přichází další stylová změna.
Matka Poulenca učila Mozarta, Schuberta a Chopina a dávala mu hrát také tehdy oblíbené romance. Místo studia na konzervatoři se Poulenc učil klavír u Ricarda Viñese. Viñes ho seznámil s hudbou Debussyho, Stravinského a Satieho. Doma poznával klasické klavírní skladby a známé písně, u učitele novější hudbu. Hudba, kterou se naučil od matky, a repertoár poznaný u Viñese obsahovaly různé skladatele i díla. Ještě před napsáním koncertu tedy při hře poznával hudbu z různých období.
Dva premiéroví sólisté stejného učitele
Février i Poulenc se narodili roku 1899 a oba se učili klavír u Viñese. Dva vrstevníci a žáci téhož učitele se při premiéře nového koncertu společně posadili ke klavírům. Viñes byl pianistou, který poprvé uvedl řadu nových Debussyho a Ravelových skladeb. Dva jeho pozdější žáci si rozdělili klavírní party při premiéře stejného koncertu. Février, který s Poulencem v domě kněžny hrál Ravelův koncert, s ním připravil také nový Poulencův koncert. Příprava a provedení tak propojily úlohy kněžny jako objednavatelky, Poulenca jako skladatele a Févriera jako sólisty.

V poledním i večerním hudebním seznamu Mahiny je Larghetto v podání Anne Queffélecové a Jeana-Bernarda Pommiera. Tito pozdější pianisté si rozdělili sólové party poprvé hrané Poulencem a Févrierem. Nejprve první klavír sám přednese mozartovskou melodii, po vstupu druhého se hudba promění do Poulencova stylu. Tři klavíry původně zamýšlené kněžnou se změnily na dva sólové klavíry a orchestr. V obsazení navrženém skladatelem tedy dva interpreti používají stejný nástroj, ale zahajují melodii v různých chvílích.
Hudba, kterou posloucháme v Mahině
V Mahině zaznívá Larghetto, které společně hrají Anne Queffélecová a Jean-Bernard Pommier. Za hudbou dvou klavírů dělících se o melodii stojí příběh mecenášky, která dílo objednala, a přítele, který hrál při premiéře. Pokud skladbu uslyšíte při jídle, zkuste zachytit i pořadí nástupů obou hráčů.





