Koncert v Braillově písmu a prodaný klavír: Aranjuez Rodriga a Victorie

Setkání dvou hudebníků v Paříži

Rodrigo se narodil ve španělském Saguntu. Po záškrtu v dětství téměř ztratil zrak a hudbu studoval ve Valencii. Autor proslulého kytarového koncertu byl také pianistou. Roku 1927 odešel do Paříže studovat skladbu u Paula Dukase. Pro zapisování hudby a čtení knih potřeboval pomoc dalších lidí. Rafael Ibáñez, který působil jako jeho tajemník a opisovač, mu četl literaturu a filozofii. Rodrigo na něj vzpomínal jako na člověka, který mu nahrazoval oči.

Victoria vyrůstala v zámožné istanbulské rodině, její život se však změnil po rodinném bankrotu. Díky pomoci učitele klavíru pokračovala ve studiích a v Paříži získala kvalifikaci pro vyučování hudby. S Rodrigem se setkala v roce 1928. Její otec se stavěl proti sňatku s hudebníkem, který měl zrakové postižení a nejistý příjem. Po odporu rodiny a jednom rozchodu se oba v roce 1933 vzali ve Valencii. I potom je nedostatek peněz na živobytí nutil žít nějakou dobu odděleně.

Po svatbě Victoria ukončila vlastní pianistickou činnost a zapojila se do manželovy práce. Ovládala španělštinu, francouzštinu a němčinu, překládala texty písní a psala libreta scénických děl. Její texty se uplatnily v baletech Pavana real a Juana y los caldereros i v lyrické komedii El hijo fingido. Texty svitků od Mrtvého moře přepracovávala do básní určených ke zhudebnění. Překládala také do němčiny a francouzštiny Cervantesovy a Unamunovy texty, k nimž Rodrigo napsal hudbu. Manželé tedy společně pracovali s notami i slovy.

Kytarový koncert objednaný u společného jídla

Podnět k Conciertu de Aranjuez přišel v září 1938 při jídle v San Sebastiánu. Podle Rodrigovy vzpomínky ho kytarista Regino Sainz de la Maza před návratem do Francie požádal o koncert pro kytaru a orchestr. Přesvědčoval ho, že jde o jeho dlouholeté přání, a Rodrigo po sklence vína z Riojy slíbil, že skladbu napíše. Probíhala španělská občanská válka. Toto setkání u jídla si uchoval jako příjemnou vzpomínku z nejisté doby.

Zajímavé je i pořadí vzniku hudby, které skladatel popsal. Asi dva měsíce po žádosti se mu podle jeho slov v malém pařížském ateliéru v ulici Saint-Jacques naráz vybavila melodie Adagia. Brzy poté ho napadlo téma poslední věty. První větu naopak dokončoval počítáním a rozvažováním. Větu, kterou posluchači slyší jako první, tedy napsal jako poslední. Dílo dokončil v Paříži roku 1939; když se manželé vraceli do Španělska, vezli v zavazadlech rukopis koncertu v Braillově písmu.

Aranjuez jižně od Madridu je známý někdejším královským letním palácem a zahradami. Rodrigo a Victoria se tam společně procházeli jako novomanželé. Když Victoria později vysvětlovala Adagio, vybavovala si tyto procházky i šťastné začátky manželství. Ve svých pamětech označila hudbu také za milostnou píseň. Dílo nazvané podle místa společných procházek tak s odstupem znovu popsala v knize o jejich životě.

Rok, kdy museli prodat klavír

Po vypuknutí španělské občanské války se jejich situace ještě zhoršila. Stipendium, které Rodrigovi pomáhalo studovat v Paříži, bylo přerušeno. Manželé pobývali jako španělští uprchlíci v zařízení pro nevidomé v německém Freiburgu a ve svém pokoji vyučovali španělštinu a hudbu. Rodrigo tam zkoumal ptačí zpěv ze Schwarzwaldu a napsal také Píseň kukačky. I v období, kdy bylo těžké se trvale usadit, poslouchal okolní zvuky a pokračoval ve zhudebňování textů.

V roce 1939 Victoria během těhotenství přišla o dítě a sama se ocitla v kritickém stavu. Manželé prodali svůj milovaný klavír Pleyel, aby zaplatili léčení. V jejích pamětech je také vzpomínka jejich bytné Amalie Carrascové: když byla Victoria v nemocnici, Rodrigo v noci hrál na klavír a tvořil smutnou melodii. Klavír Pleyel dostala Victoria jako dar od rodičů. Záznam o jeho prodeji jasně dokládá hospodářské potíže, které manželé tehdy prožívali.

Od braillského rukopisu k notám pro hráče

Rodrigo komponoval pomocí braillského notopisu. Aby mohl předat dílo interpretům, bylo nutné převést je do běžných not. Profesionálnímu opisovači diktoval tóny jeden po druhém pro jednotlivé nástroje. Uváděl i výšku, délku a podrobné značky, například křížky a béčka. Opisovač jeho pokyny zapisoval do notové osnovy a Rodrigo s Victorií provedli závěrečnou kontrolu. Přepisování mnoha instrumentálních partů koncertu vyžadovalo opakované ověřování téže hudby v Braillově písmu, v diktátu a v běžné notaci.

Jeden z takto vytvořených opisů dostal Sainz de la Maza a připravoval podle něj premiéru. Dodnes se zachovaly i skladatelovy braillské noty. Vedle Rodrigova rukopisu stály notové přepisy, na nichž pracovali Rafael Ibáñez, profesionální opisovači a Victoria. Při diktování skladatel vysvětloval party podle nástrojů a s Victorií prováděl poslední opravy. Aby kytarista a orchestr mohli číst hudbu vytvořenou v jeho mysli, několik lidí zapisovalo a znovu kontrolovalo tóny i značky.

Melodie přecházející od anglického rohu ke kytaře

Úvodní melodii Adagia hraje anglický roh, nikoli kytara. Kytara ji nejprve podpírá drnkanými akordy a pak převezme stejnou frázi s ozdobami. Anglický roh a kytara si téma předávají; později je kytara zahraje celé samostatně. V následující kadenci rozvíjí sólista dlouhé fráze bez orchestrálního doprovodu. Potom orchestr uvede téma mohutně. Rozhovor v komorním zvuku sólisty se tak postupně rozšiřuje do souhry mnoha nástrojů.

Křivku této melodie lze poslouchat i ve spojení s andaluským hlubokým zpěvem, cante jondo. V první a poslední větě koncertu lze šest dob počítat jako dvě skupiny po třech nebo tři skupiny po dvou. Orchestr přebírá rytmus, který kytara předložila přejížděním přes struny. Při společném poslechu dlouhé melodie prostřední věty a tanečních rytmů krajních vět se stavba koncertu vyjasňuje. Adagio končí krátkým durovým závěrem a kytarovým trylkem.

Barcelonská premiéra a hudební seznam Mahiny

Koncert poprvé zazněl 9. listopadu 1940 v barcelonském Paláci katalánské hudby. Na kytaru hrál Sainz de la Maza a Barcelonskou filharmonii řídil César Mendoza Lasalle. Hudbu napsanou v Paříži Braillovým písmem toho dne společně hráli sólista a orchestr. Victoria se zotavila a následujícího roku porodila dceru Cecilii. Záznamy o pokračování kompozice a koncertních příprav i po prodeji klavíru konkrétně přibližují život manželů v době dokončení a premiéry díla.

V poledním seznamu Mahiny je Adagio z alba James Galway Plays Rodrigo. Na albu spolupracovali flétnista Galway a kytarista Kazuhito Yamashita. Concierto de Aranjuez nahrál Yamashita s komorním orchestrem Jeana-Françoise Paillarda. Galway hrál flétnovou úpravu Fantazie pro šlechtice, původně napsané pro kytaru. Oba přiblížili Rodrigovu hudbu různými nástroji, kytarou a flétnou. Album obsahuje i Pastorální koncert v Galwayově podání.

Narciso Yepes, zastoupený v poledním i večerním seznamu, přispěl k rozšíření díla důležitým koncertem. Roku 1950 je provedl v pařížském Théâtre des Champs-Élysées se Španělským národním orchestrem řízeným Ataúlfem Argentou. Od barcelonské premiéry uplynulo deset let. Dcera manželů Cecilia později založila nakladatelství a nadaci nesoucí jména obou rodičů. Nadace uchovává skladatelovy rukopisy. Předávání not, na nichž společně pracovali Victoria a Joaquín, dalším interpretům tak pokračovalo v další generaci rodiny.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Polední i večerní hudba Mahiny obsahuje části Concierta de Aranjuez v podání Narcisa Yepese. Až zazní kytarová melodie, můžete si společně připomenout jména Rodriga a Victorie, kteří převáděli braillský notopis do běžných not a společně kontrolovali partituru.