Píseň o domově, která vznikla až po symfonii: Dvořák, Harry Burleigh a Nový svět

Mladík čekající ve sněhu na poslech koncertu

Burleigh vyrůstal v Erie v americké Pensylvánii. Hudbě se učil od matky, černošské spirituály poznal od dědečka z matčiny strany. Dědeček býval otrokem a vlastní svobodu si vykoupil. Burleigh zpíval v kostele a při místních událostech, studoval také klavír a zpěv. Působil ve sborech episkopální katedrály, presbyteriánského kostela i židovské synagogy v Erie; různé časy bohoslužeb mu umožňovaly pracovat na více místech. Písně naučené v rodině a hudba místních bohoslužeb pak pokračovaly v jeho pěvecké a aranžérské práci.

Jako dospívající chtěl Burleigh slyšet uherského pianistu Rafaela Joseffyho a čekal ve sněhu před jedním domem. Patřil Elizabeth Russellové, u níž pracovala jeho matka. Kvůli rasovému rozdělování hostů nemohl vstoupit jako posluchač. Nakonec onemocněl, a když matka zjistila příčinu, požádala Russellovou, aby syna zaměstnala jako vrátného. Díky této práci mohl slyšet vystoupení hudebníků, jako byli Teresa Carreñová a Italo Campanini.

V roce 1892 získal Burleigh stipendium a nastoupil na Národní konzervatoř v New Yorku. Na téže škole působil Dvořák jako ředitel a často ho žádal o zpěv. Podle Burleighových pozdějších vzpomínek poslouchal skladatel po celodenní práci a večeři jeho písně. Burleigh zpíval černošské písně, které znal. Jednou z Dvořákových amerických hudebních zkušeností se tak stal přímý poslech hlasu jiného hudebníka.

Spor o americkou hudbu

Zakladatelka konzervatoře Jeannette Thurberová, která Dvořáka pozvala, chtěla ve Spojených státech vychovávat hudebníky. Škola dávala možnost studia také studentům jiné než bílé pleti. Dvořák vyučoval skladbu a řídil orchestr. V New Yorku mimo školu žilo mnoho hudebníků a kritiků německého původu, s nimiž mluvil německy. Novosvětskou symfonii připravoval v prostředí, kde skladatel z Čech učil americké studenty a stýkal se s kolegy pocházejícími z Evropy.

V květnu 1893 Dvořák veřejně zastával názor, že na základě černošských melodií lze rozvinout vlastní americkou skladatelskou tradici. Mnozí američtí hudebníci tehdy brali za měřítko německou symfonickou tradici. John Knowles Paine z Harvardu se domníval, že noviny Dvořákova slova musely zaznamenat chybně. Skladatelka Amy Beachová souhlasila s využíváním lidové hudby, ale zpochybňovala, zda černošská hudba zastupuje celou Ameriku. Vznikl spor o to, z jaké hudby se mají skladatelé učit.

Dvořák už ve své tvorbě spojoval českou lidovou hudbu se západními kompozičními postupy. V písních slyšených v Americe si všímal také melodií založených na pěti tónech a synkop. Synkopa mění rytmus přízvukem na místě, které běžně zůstává slabé. Zajímal se tedy nejen o názvy známých písní, ale také o způsob tvorby melodie a rytmu. Na základě písní předaných Burleighem napsal nová témata a rozvíjel je ve čtyřvěté symfonii.

Symfonie z roku 1893 a píseň z roku 1922

Novosvětská symfonie byla dokončena v New Yorku roku 1893. Dne 16. prosince téhož roku ji v Carnegie Hall premiérovala Newyorská filharmonie pod vedením Antona Seidla. Slavné téma druhé věty, Larga, je Dvořákovou vlastní melodií a hraje je anglický roh. Jeho jednoduchá fráze může znít jako dávná lidová píseň, skladba nazvaná Goin’ Home však vznikla až později. Za dnešním poslechem stejné melodie v symfonii i ve vokální skladbě stojí komponování a úprava v odlišných dobách.

Fisher byl americký hudebník, který studoval u Dvořáka. Vzpomínal, že když v roce 1922 hrál klavírní úpravu Larga, napadla ho slova o návratu domů. Rozvinul je do textu a vytvořil Goin’ Home. K symfonické melodii tedy připojil lidský hlas a slova. Posluchač, který zná název o návratu domů, si při stejné melodii může vybavovat obsah písně. Tak vznikl i způsob, jak si dříve uvedenou orchestrální hudbu pamatovat pod názvem pozdější písně.

Fisherovu Goin’ Home vydalo roku 1922 bostonské nakladatelství Oliver Ditson. Dodnes se zachovalo také rané vydání pro hluboký hlas a klavír. Na obálce stojí Dvořákovo a Fisherovo jméno spolu s vysvětlením, že hudba pochází z Larga Novosvětské symfonie. Zpěvák přednáší Fisherův text a klavírista doprovází místo orchestru. Melodie původně hraná orchestrem se tak změnila v hudbu, kterou společně provozují sólový pěvec a pianista.

Česky mluvící obec v Americe

Po dokončení symfonie strávil Dvořák léto roku 1893 ve Spillvillu v Iowě. Jeho asistent Josef Kovařík doporučil své rodiště jako místo dovolené. V malé obci českých přistěhovalců byl kostel s českými bohoslužbami i škola. Když do Ameriky přijely děti, které zůstávaly v Evropě, odjela rodina společně vlakem do Spillvillu. V dopisech přátelům doma srovnával Dvořák tamní život s pobytem na Vysoké v Čechách.

Dvořák chodil časně ráno na procházky a hrál na varhany v kostele svatého Václava. Dopoledne komponoval, odpoledne trávil čas s rodinou nebo podnikal výlety do okolních obcí. Večer poslouchal vyprávění obyvatel o jejich usazování v Americe. Starší lidé vítali jeho varhanní hru známých duchovních písní. Během tohoto léta napsal Americký smyčcový kvartet a smyčcový kvintet. Díla vzniklá vedle opět sjednocené rodiny a sousedů, s nimiž mohl mluvit česky, se po newyorské symfonii stala další reprezentativní hudbou jeho amerického pobytu.

Další hudba zpěváka, který zpíval Dvořákovi

Burleigh vystoupil v Carnegie Hall roku 1892 se sopranistkou Sissierettou Jonesovou. I po odchodu z konzervatoře působil jako pěvec a skladatel. Později tam zpíval vlastní písně a zažíval, jak jeho úpravy spirituálů zaznívají na koncertech jiných hudebníků. Byl tedy nejen studentem zpívajícím Dvořákovi spirituály, ale také zpěvákem, který sám vystupoval, komponoval a pokračoval ve vlastní hudební činnosti. Tradici předanou skladateli následně šířil prostřednictvím koncertů a publikací.

V roce 1894 získal Burleigh místo sólového zpěváka v newyorském episkopálním kostele svatého Jiří. Někteří členové obce proti němu kvůli jeho černošskému původu protestovali, přesto tam zpíval mnoho let. Působil i v jiné náboženské obci, redigoval noty pro nakladatelství a publikoval vlastní písně i úpravy spirituálů. Při čtení o vlivu spirituálů na Dvořákovu symfonii stojí za pozornost také Burleighova další práce. Pokračoval v upravování písní naučených v rodině tak, aby je bylo možné zpívat na koncertech.

Burleighova úprava Deep River byla nahrána v roce 1916. Na desce ji zpívá barytonista Oscar Seagle s orchestrálním doprovodem. Burleigh zde nenapsal novou píseň, ale upravil tradovanou hudbu pro provedení. Starou píseň zpracoval do podoby vhodné pro sólového zpěváka. Pokud si po poslechu Larga Novosvětské symfonie vyhledáte tuto nahrávku, můžete poznat jak tradici, kterou Burleigh předával Dvořákovi, tak jeho vlastní aranžérskou práci. Deep River a Goin’ Home vstoupily do pěveckého repertoáru různými cestami.

Largo v hudebním seznamu Mahiny

Při obědě i večeři v Mahině zaznívá úvod Larga pod vedením Marisse Jansonse. Večerní seznam obsahuje také Soltiho provedení a nahrávku Londýnské filharmonie. V celé větě po melodii anglického rohu následuje kontrastní hudba a později se úvodní melodie vrací.

Vedle Larga lze vyhledat i Deep River v Burleighově úpravě. V Goin’ Home připojil Fisher nový text k orchestrální melodii, v Deep River převedl Burleigh tradovaný spirituál pro sólový zpěv a doprovod. Jedna skladba pokračovala od symfonie k písni, druhá od ústně předávaného spirituálu ke koncertnímu repertoáru. Ve vydaných notách zůstala jména Burleigha a Fishera a pěvci jejich hudbu zpívali dál. Můžete si vedle sebe poslechnout Goin’ Home, kde symfonický anglický roh a sólový lidský hlas nesou stejnou melodii, a Deep River předávanou Burleighovou úpravou.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

V Mahině pouštíme Largo z Novosvětské symfonie. Jeho melodie může být příležitostí pro rozhovor s vaším doprovodem o písních, které každý z vás slýchal doma. K příběhu písní sdílených Dvořákem a Burleighem tak můžete připojit vlastní vzpomínky.