V tomto článku
  1. Z konzervatoře na Montmartre
  2. Tři klavírní skladby s antickým názvem
  3. Pokyn „pomalu a bolestně“
  4. Nástup do školy ve třiceti devíti a zkouška z kontrapunktu
  5. „Gymnopédie“ z roku 1888 a nábytková hudba z roku 1917
  6. Debussyho úprava a Satieho další práce
  7. Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Stručná odpověď

V prosinci 1888 propagoval Satie vlastní noty v „La Lanterne japonaise“, časopise kabaretu Le Divan japonais. Pod pseudonymem Virginie Lebeau napsal, že dostává dopisy žádající souborné dílo, a pak uvedl adresu, kde lze koupit „Gymnopédii č. 3“, přestože souborné vydání ještě neexistuje. V reklamě se představil s nadsázkou a připojil vtip. Mladý hudebník pracující jako klavírní doprovazeč na Montmartru napsal téhož roku tři „Gymnopédie“. O sedmnáct let později se znovu přihlásil do školy, aby studoval kontrapunkt.

Podrobně

Z konzervatoře na Montmartre

Satie nastoupil na Pařížskou konzervatoř v roce 1879. Roku 1882 byl ze školy vyloučen, v roce 1885 přijat znovu, ale následující rok odešel. Po opakovaných pokusech o studium pracoval jako hráč na Montmartru. První studium na konzervatoři nedovedl k absolvování. Mimo školu psal klavírní skladby a vydával vlastní noty. Při pokračujícím komponování však znovu začal hledat místo ke studiu. Ve třiceti devíti nastoupil do Schola Cantorum a začal se učit kontrapunkt. Kompoziční techniku tak poznával v jiné instituci než ve škole, kterou opustil v mládí.

Plakát souboru Le Chat Noir vytvořený Steinlenem v roce 1896.
Plakát souboru Le Chat Noir vytvořený Steinlenem v roce 1896.

V roce 1887 se Satie usadil na Montmartru. Hrál klavírní doprovod v Le Chat Noir a později pracoval také v Auberge du Clou. Když zpěvák zpíval, on obstarával klávesový part. V té době psal i vlastní skladby pro sólový klavír. Doprovázením cizích písní se živil a vlastní hudbu zapisoval do not. V Auberge du Clou poznal Debussyho, který později upravil jeho klavírní skladby pro orchestr. Vztah s kolegou navázaný na pracovišti interpreta vedl k novým úpravám a koncertům.

V Le Chat Noir, které Rodolphe Salis založil v roce 1881, se scházeli básníci, zpěváci, spisovatelé a malíři. Konaly se zde pěvecké produkce, vydával se časopis a hrálo stínové divadlo. Světlo v něm promítalo obrysy na plátno a jejich pohyb odpovídal příběhu. Lidé připravující různé produkce a publikace kabaretu používali stejný prostor. Pianista hrál hudbu, básníci a spisovatelé psali texty a připravená vystoupení i časopisy představovali divákům a čtenářům.

Tři klavírní skladby s antickým názvem

Satie napsal tři „Gymnopédie“ v roce 1888. V autografu první skladby uvedl místo vzniku, Paříž, a datum, únor 1888. Dílo vzniklo krátce po přestěhování na Montmartre. Rukopis zachovává datum dokončení jedné skladby a reklama adresu, kde ji lze zakoupit. Klavírní dílo, které dnes posloucháme na deskách, Satie nejprve napsal rukou a představil prostřednictvím tištěných not.

První strana Satieho vlastnoručně napsaných not „Gymnopédie“.
První strana Satieho vlastnoručně napsaných not „Gymnopédie“.

Název gymnopédie pochází ze starých řeckých slavností a tanců. První noty skladby číslo jedna nesly také podtitul „Antický tanec“. Satie použil toto označení pro klavírní hudbu napsanou v Paříži. V partituře se spojil titul odkazující ke starému tanci s notami pro moderní klavír.

Rané vydání obsahovalo také verše z básně „Lidé starověku“ jeho přítele, básníka Contamina de Latoura. V básni se objevují taneční názvy sarabanda a gymnopédie. Vedle volby tanečního označení pro název hudby představil Satie i báseň, v níž se vyskytovalo. Do not vlastní klavírní skladby připojil verše kolegy básníka. Raná publikace tak doplnila Satieho vlastní hudbu textem jeho přítele.

Pokyn „pomalu a bolestně“

Na poledním i večerním seznamu Mahiny je „Gymnopédie č. 1“ v podání Anne Queffélecové. U označení stopy stojí Lent et douloureux, tedy „pomalu a bolestně“. Satie spojil údaj o tempu s označením citového charakteru. I když je skladba na výběrové desce známá jako poklidná klavírní hudba, v původních notách zůstávají právě tyto dva výrazy vybrané skladatelem.

Skladbu tvoří pomalý třídobý doprovod a prostá melodie. Satie řadí akordy tak, že hned nerozvádí disonance, které v nich vznikají. Disonance je spojení současně znějících tónů vytvářející napětí. Při přechodu k dalšímu akordu neodstraňoval napětí okamžitě, ale psal tak, aby bylo možné zvuku dále naslouchat.

Nad opakovaným doprovodem pokračuje melodie. Hudba je sestavena tak, aby při opakování malého množství materiálu zachovala znění harmonie. Satie vybral prostý materiál pro třídobou hudbu a předepsal tempo i charakter prováděcím pokynem.

Nástup do školy ve třiceti devíti a zkouška z kontrapunktu

V roce 1905 vstoupil Satie ve třiceti devíti letech do Schola Cantorum. Od roku 1888, kdy napsal „Gymnopédie“, uplynulo sedmnáct let. Tentokrát studoval kontrapunkt, kompoziční techniku současného vedení různých melodií. Začal se mu učit, aby rozšířil výrazové prostředky a stavbu vlastní hudby. Skladatel, který již vydal klavírní díla, se znovu učil vztahům mezi melodiemi. Se zkušenostmi kabaretního hraní a vydávání vlastních skladeb se vrátil do role studenta navštěvujícího hodiny a plnícího úkoly.

Budova pařížské Schola Cantorum na Atgetově fotografii z roku 1900.
Budova pařížské Schola Cantorum na Atgetově fotografii z roku 1900.

V roce 1908 složil Satie závěrečnou ročníkovou zkoušku z kontrapunktu s výborným hodnocením. V osvědčení podepsaném Vincentem d’Indym je uvedeno také splnění podmínek pro zahájení studia kompozice. Student přijatý ve třiceti devíti prošel výukou i zkouškou. Autor, který po odchodu z Pařížské konzervatoře pracoval v kabaretu a vydával klavírní díla, nyní obdržel hodnocení Schola Cantorum. Po jednoduchých akordech „Gymnopédií“ se naučil současně pracovat s několika melodiemi. Škola zaznamenala výsledky této výuky známkou a podpisem.

V „Sokratovi“ z roku 1918 využil Satie Platónovy dialogy jako hudební materiál. Zatímco u „Gymnopédií“ uvedl antický taneční název a verše přítele, zde svěřil Platónovy věty zpěvu. Dvě díla využívající antický materiál mají různé obsazení. Jedno tvoří klavírní skladby s názvem a básnickými verši, druhé je vokální dílo zpívající staré texty. Slova vybraná ze staré literatury a tanců Satie používal v různých skladbách. Literatura mu poskytovala hudební materiál i po klavírních dílech z doby, kdy propagoval noty v kabaretu.

„Gymnopédie“ z roku 1888 a nábytková hudba z roku 1917

Nábytkovou hudbu začal Satie promýšlet v roce 1917, později než „Gymnopédie“ z roku 1888. V textu poslaném Cocteauovi upozornil na zvyk používat valčíky a operní fantazie při různých událostech. Místo přenášení skladeb původně vytvořených pro jiný účel chtěl komponovat samostatnou hudbu pro potřeby života. Zamýšlel ji jako součást každodennosti, podobně jako nábytek v obytném prostoru. Mezi napsáním sólových klavírních skladeb a vysvětlením tohoto záměru uplynulo devětadvacet let.

Dne 8. března 1920 zněla v galerii Barbazanges Satieho nábytková hudba mezi částmi divadelní hry Maxe Jacoba. Divadlo a hudbu umístili do stejného prostoru s publikem. Satie hledal jiné použití než samostatný program poslouchaný s pozorností zaměřenou výhradně na hudbu. Hudbu pro potřeby života, o níž psal Cocteauovi, předvedl při skutečné události. Od roku 1888, kdy osobně prodával klavírní noty, uplynula dlouhá doba. Tentokrát zkoumal použití hudby v galerii během hry jiného autora.

Satie se zajímal o roli hudby v každodenním prostoru. Cocteauovi kriticky popsal přenášení valčíků a operních fantazií k jiným událostem a oznámil úmysl vytvořit novou hudbu odpovídající běžnému životu. Tento záměr lze spojovat s později rozšířenou hudbou na pozadí. Tehdy chtěl především omezit zvuk přehlušující rozhovor. Když se ve stejném prostoru setkávají mluvící lidé a hudba, chtěl komponovat s ohledem na účel tohoto místa.

Debussyho úprava a Satieho další práce

Debussy upravil první a třetí „Gymnopédii“ pro orchestr. Úpravy zazněly 20. února 1897 v pařížském sále Érard pod taktovkou Gustava Doreta. Satieho klavírní skladby jiný autor rozdělil mezi několik nástrojů. Debussy, kterého Satie poznal v kabaretu, představil jeho hudbu v novém obsazení. Dvě skladby autora, jenž sám propagoval své noty, na tomto koncertě provedli dirigent a orchestr.

Claude Debussy na fotografii z Nadarova ateliéru.
Claude Debussy na fotografii z Nadarova ateliéru.

V roce 1888 dal Satie klavírním skladbám název tance a propagoval noty v časopise. Roku 1905 se přihlásil ke studiu kontrapunktu a v roce 1908 složil zkoušku. Později navrhl nábytkovou hudbu a převedl Platónova slova do zpěvu. Doprovazeč psal vlastní sólová díla a i po vydání skladeb znovu chodil na výuku. Do not „Gymnopédie“ zapsal „pomalu a bolestně“ a v prodejní reklamě používal nadsázku a vtip. Satie sám vytvářel názvy, noty i propagační texty a představoval svou hudbu lidem.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

V Mahině přehráváme „Gymnopédii č. 1“ v podání Anne Queffélecové. Pokud skladbu poznáte, můžete svým společníkům vyprávět o Satieho žertovné reklamě na noty nebo o tom, jak se ve třiceti devíti znovu stal studentem.