Corelliho La folia: cesta iberského tance k houslovým variacím

Portugalské kořeny a iberská tradice

Folia je tanec mnohem starší než Corelli. Pochází z Portugalska a její nejranější příklady se objevují v 15. století. Hudebníci ji potom opakovaně hráli a přidávali nové variace. Ve druhé polovině 17. století, kdy žil Corelli, už její název označoval známý materiál i pro italské hudebníky. Za skladatelovým jménem na houslové sonátě se tedy skrývají dějiny tance předávaného mnoha generacemi tanečníků a hudebníků.

Folia byla populárním tancem rozvinutým na Pyrenejském poloostrově na konci středověku. S kořeny v Portugalsku se hojně používala také ve Španělsku a měla důležité místo v iberské instrumentální hudbě 17. a 18. století. Savall shromáždil na jednom albu folii z různých období. Vedle Corelliho a Marina Maraise zařadil Diega Ortize i anonymní hudbu, a hrál tak také repertoár předávaný ještě před nástupem slavných skladatelů.

Nástrojové obsazení alba nabízí různé zvuky podpírající tanec. Savall hraje na violu da gamba, další interpreti na vihuelu, kytaru, teorbu, cembalo, varhany a harfu. Vedle hráče na bicí se účastnili i hudebníci s kastanětami a rolničkami. Smyčcové a drnkací nástroje, klávesy i bicí přidávají k opakování folie různé zvuky. V Savallově zpracování iberské hudby se tedy setkává mnohem širší paleta nástrojů než v Corelliho houslové sonátě.

Třiadvacet variací a příležitost pro doprovod

Corelli vydal roku 1700 dvanáct houslových sonát jako opus 5 a věnoval je braniborské kurfiřtce Sophii Charlottě. Poslední je sonáta d moll La folia. V průběhu 18. století vyšel soubor znovu ve více než čtyřiceti dalších vydáních. Vyhledávali jej studenti houslí a Corelliho žák Geminiani upravil hudbu také pro smyčcový soubor. V poledním i večerním seznamu Mahiny je číslo 12 z opusu 5 na albu Purcell Quartetu. Soubor toto album nahrál v květnu 1986 v londýnském kostele svatého Barnabáše.

Po tématu La folia následuje třiadvacet variací. Houslista střídavě hraje rychlé krátké tóny a dlouze vedené úseky. Corelli mezi rychle se pohybující variace vložil pomalé, aby se při opakování stejného tématu měnilo tempo a charakter hudby. V závěru pokračuje generálbas rychlými šestnáctinovými notami. Generálbas je způsob doprovodu, který podpírá sólový nástroj basovou linkou a akordy. Protože v závěru dostal rychlou práci rukou i doprovázející hráč, technické nároky této skladby nejsou soustředěny pouze na houslistu.

Francouzská hudba ze stejného tance

Rok po vydání Corelliho sonáty, v roce 1701, zařadil folii do své druhé knihy skladeb pro violu da gamba také francouzský Marin Marais. Název Folies d’Espagne znamená španělskou folii. Marais uvedl, že generálbas souboru pečlivě dopracoval a že rytí not trvalo dlouho. Italská houslová sonáta a francouzská gambová skladba tedy přibližně ve stejné době použily materiál stejného tance. Maraisova skladba má dvaatřicet variací, o devět více než Corelliho.

Marais využil možnost violy da gamba rozeznívat více strun současně a hrát akordy. Propojil sólovou melodii s basovým doprovodem a v některých variacích použil figury připomínající přejíždění přes kytarové struny. Tento kytarový výraz lze poslouchat také v souvislosti s iberským tanečním původem folie. I při použití stejné folie se tedy lišila práce s rychlými houslovými figurami a plnými akordy violy. Marais zdobil taneční materiál pomocí strun a akordů nástroje, na který sám hrál.

Žák, který přenesl hudbu z Říma do Londýna

Corelliho žák Francesco Geminiani přinesl učitelovu hudbu do Británie. Po studiu u Corelliho v Římě odešel ve věku sedmadvaceti let do Londýna a později působil i v Dublinu. Jeho první londýnské skladby pro soubor nebyly novými vlastními díly, ale úpravami Corelliho sonát. Corelliho hudba byla tehdy v Británii velmi oblíbená. Geminiani přepracoval skladby pro sólové housle a doprovod tak, aby si je mohli rozdělit členové smyčcového souboru.

Při převodu pro soubor Geminiani doplnil harmonii a kontrapunkt naznačené v původních sonátách. Rozšířil vzájemné vztahy několika pohybujících se melodií a hudbu původně obsaženou v sólu a doprovodu rozdělil do více smyčcových hlasů. Hudby původně hrané jediným sólistou se tak účastnilo více smyčců. Boston Baroque při provedení Geminianiho koncertu F dur využil ozdoby z původní Corelliho sonáty. Koncert F dur a La folia zařadil na stejné album a představil společně výsledky Geminianiho úprav různých Corelliho sonát pro soubor.

V Geminianiho La folia se střídají sólisté s početnější skupinou smyčců. Menší skupina se nazývá concertino a větší ripieno. Dialog sólových houslí a doprovodného nástroje se tak rozšířil ve výměnu mezi dvěma skupinami. Ve své knize o interpretačním umění z roku 1749 Geminiani také vzpomínal, že učitel byl s kompozicí La folia mimořádně spokojen. Corelli, který z portugalského tance vytvořil houslovou sonátu, i žák, jenž sonátu svěřil více smyčcům, spojili stejné téma s jiným obsazením.

Další folia od Vivaldiho

Také Vivaldi vytvořil z folie variace. Jeho skladbu tvoří téma a devatenáct variací. Zachovává rozpoznatelnou původní melodii, ale mění rytmus, tempo, dynamiku i způsob spojování a oddělování tónů. Při opakování tématu nově určuje délku a sílu tónů i rychlost hry. Hudbu na tuto starou melodii napsalo více než 150 skladatelů. Práce Corelliho, Maraise a Vivaldiho s různými nástroji a počty variací tedy pokračovala i později.

Vivaldiho folia je součástí opusu 1, který v Benátkách roku 1705 vydal Giuseppe Sala. Soubor obsahuje dvanáct komorních triových sonát. Poslední skladbu Vivaldi zakončil folií, stejně jako Corelli umístil folii na konec knihy houslových sonát. Tuto komorní hudbu bylo možné hrát také při soukromých setkáních v domácnostech. Známý taneční materiál tak sloužil i jako poslední číslo komorního souboru skladeb, které společně hráli šlechtici a milovníci hudby.

Současní smyčcoví hráči a dupání

Americká skladatelka Michi Wiancko při novém zpracování Geminianiho La folia přidělila smyčcovým hráčům také bicí a dupání. Pomocí col legno, úderů dřevem smyčce místo žíní, a sul ponticello, vedení smyčce blízko kobylky, změnila i charakter zvuku strun. Nad opakovanou harmonií folie se střídá celý soubor se sólisty a drobné motivy si postupně předávají různí hráči. Tóny smyčců a kroky interpretů se tak ocitly ve stejných notách.

Pro koncert roku 2021 připravila Wiancko verzi pro jedenáct hráčů. Kvůli protiepidemickým pravidlům upravila počet účastníků a nově rozdělila jejich hudební úkoly. Od iberských hudebníků hrajících k tanci přes sólistu a doprovod Corelliho sonáty a dvě Geminianiho smyčcové skupiny až k dupajícím interpretům Wiancko se měnila těla i nástroje, které folii provozují. Nahrávka Purcell Quartetu v Mahině představuje z této dlouhé historie Corelliho variace pro housle a generálbas. I rychlé tóny doprovázejícího hráče v závěru jsou úkolem, který mu Corelli připravil.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

V Mahině zaznívá Corelliho La folia v podání Purcell Quartetu. Skladba mnohokrát proměňuje stejné téma, a proto i při zachycení jedné či dvou frází během jídla můžete porovnávat, jak se dříve slyšená melodie změnila.