V tomto článku
Stručná odpověď
V roce 1903 slyšel Debussy Rameauovu operu „Castor a Pollux“ a napsal příznivou recenzi do novin „Gil Blas“. O dva roky později dokončil první řadu klavírních „Obrazů“. První skladbou byly „Odrazy ve vodě“, druhou „Pocta Rameauovi“ a poslední „Pohyb“. Mezi dvě skladby nazvané podle vody a pohybu umístil jméno dávného francouzského skladatele. V cyklu vydaném v říjnu 1905 představil tři díla pro jeden klavír. Druhé, jemuž určil charakter pomalé sarabandy, věnoval Rameauovi.
Podrobně
Rameauova hudba na koncertě v roce 1903
Debussy slyšel první dvě dějství „Castora a Polluxe“ v pařížské Schola Cantorum. Recenze pro „Gil Blas“ byla později zařazena do sbírky „Monsieur Croche“. Sám v textu uvedl místo provedení i rozsah vyslechnuté opery. Zkušenost s tímto koncertem z počátku roku 1903 a nové zhodnocení Rameaua stojí za pozornost v souvislosti s pozdějším napsáním „Pocty Rameauovi“.
V části věnované Castorovu pohřbu se Debussy více zajímal o plačící lidi než o antické oděvy a přilby postav. V operních hrdinech objevil smutek, který znal on i jeho soudobí posluchači. Při hodnocení Polluxova monologu napsal, že zapomněl na rozdíly času a prostoru a vnímal Rameaua jako současníka. Když popisoval své dojetí z provedení, cenil si způsobu, jakým postavy vyjadřují city, více než stáří skladby. Rameau pro něj byl jménem reprezentujícím starou Francii i skladatelem, kterého stojí za to znovu hrát a poslouchat.
Ve Francii tehdy již probíhaly snahy obnovit a vydat Rameauovy noty. V roce 1894 napsal Francis Magnard do „Le Figaro“ článek vybízející k této práci. Nakladatelství Durand začalo v následujícím roce vydávat souborné dílo. K provádění starých skladeb potřebovali hudebníci noty, které mohli číst. Novinový návrh vyústil v ediční práci skladatelů a vydavatele; klávesová díla i opery byly uspořádány do jednotlivých svazků. Nakladatel a editoři připravovali materiály, aby se s Rameauovou hudbou, kterou Debussy poznal na koncertě, mohli seznámit i další hráči.
Spory o první operu a souborné vydání Rameaua
Rameauova první opera „Hippolyte et Aricie“ byla uvedena v Paříži 1. října 1733. Bylo mu padesát let a byl známý především jako teoretik harmonie. Opera měla úspěch, ale vyvolala také hudební spory. Skladatel, jehož později připomínaly debaty o francouzské hudební tradici, rozděloval názory publika už svou první operou. V kariéře Rameaua, kterého Debussy obdivoval, se spojovala činnost autora systematizujícího teorii s prací skladatele představujícího na scéně novou hudbu.

Rameau „Hippolyte et Aricie“ upravoval pro další uvedení. Zachovaly se verze připravené pro představení v letech 1742 a 1757. Přestože titul opery zůstává stejný, hraný obsah se liší podle toho, kterou skladatelovu redakci zvolíme. Opéra-Comique použila v inscenaci z roku 2020 verzi z roku 1757.

Také Debussy se podílel jako editor na Durandově souborném vydání Rameaua. Klávesová díla prvního svazku z roku 1895 připravil Saint-Saëns, na operních svazcích pracovali mimo jiné d’Indy, Dukas a Guilmant. „Slavnosti Polyhymnie“ v Debussyho redakci vyšly roku 1908. Poté, co předchůdci vzdal úctu názvem klavírní skladby z roku 1905, převzal také přípravu jeho operních not k vydání. V souboru, na kterém si práci rozdělili vydavatel a několik hudebníků, četl a uspořádával konkrétní dílo. Po recenzi a vlastní skladbě pokračoval v zájmu o Rameaua také jako editor not.
Dřívější francouzskou hudbu využívali ve vlastních dílech i další skladatelé. Dukas napsal klavírní variace na Rameauovo téma a Ravel umístil Couperinovo jméno do názvu „Couperinův hrob“. V Debussyho okolí pokračovaly pokusy vkládat jména a hudbu předchůdců do nových děl. Dukas vytvořil variace na starší téma, zatímco Debussy napsal samostatnou klavírní skladbu věnovanou Rameauovi. Současní tvůrci připomínali dávné hudebníky, ale volili různé názvy a formy. V každém díle jinak spojili osobu, kterou uctívali, s druhem komponované hudby.
Volné zacházení s podobou sarabandy
První řadu „Obrazů“ tvoří v pořadí „Odrazy ve vodě“, „Pocta Rameauovi“ a „Pohyb“. Debussy všechny tři skladby dokončil a vydal pro klavír v roce 1905. Mezi dva názvy spojené s vodou a pohybem vložil jméno skutečného skladatele. Prostřednímu dílu dal titul vyjadřující úctu a po obou stranách umístil skladby jiného charakteru. Cyklus poslal Durandovi po napsání a dopracování všech tří skladeb. Debussy, kterého dojala stará opera, představil hudbu na Rameauovu počest jako jednu ze skladeb nového klávesového cyklu.
V notách Debussy předepsal pomalou a závažnou hru. Připojil také pokyn zachovat styl sarabandy, ale nedržet se jej přísně. Sarabanda je tanec používaný ve starých suitách. Skladatel nejprve určil tempo a charakter provedení a poté vysvětlil, jak důsledně dodržovat taneční styl. Titul uctívající Rameaua i označení sarabandy odkazují ke staré hudbě, pianista však skladbu hraje podle Debussyho not a pokynů. Vedle názvu starého tance stojí v partituře požadavek autora zacházet s jeho formou volně.
Po odeslání cyklu se Debussy zeptal vydavatele Jacquesa Duranda, zda si sám zkusil zahrát všechny tři skladby. Poté vyjádřil naději, že si jeho díla najdou místo v klavírní literatuře vedle Schumanna a Chopina. Autor, který vložil jméno předchůdce do titulu, současně čekal na vydání a hodnocení vlastní hudby. V tomto dopise dlouze nevykládal důvody pocty Rameauovi, ale psal o tom, jak dobře k sobě právě dokončené skladby patří a jak mohou být přijaty.
Než noty odeslal, provedl změny. V srpnu 1905 sdělil Durandovi, že tři skladby pošle příští týden, ale protože nebyl spokojen s „Odrazy ve vodě“, plán změnil. Vysvětlil, že napíše jinou skladbu zohledňující nové harmonické objevy, a cyklus odeslal koncem téhož měsíce. Do poslední chvíle tedy kontroloval první skladbu, která měla vyjít společně s poctou Rameauovi. Na poledním i večerním seznamu Mahiny je „Pocta Rameauovi“ v Michelangeliho podání. Jde o součást cyklu, v němž Debussy upravoval všechny tři skladby a připravoval jejich vydání.
Debussy komponuje pro klavír a edituje operní noty
Přestože dílo vzdává úctu Rameauovi, lze je jen stěží chápat jako novou skladbu vzniklou doslovným převzetím jeho stylu. Debussy do názvu napsal předchůdcovo jméno, ale vytvořil vlastní klavírní hudbu. Zážitek z Rameauovy opery, prováděcí pokyny zmiňující starý tanec a dokončená Debussyho skladba na sebe navazují. Při vysokém ocenění předchůdcovy hudby použil v novém díle své vlastní akordy a klavírní výrazové prostředky.


V roce 1905 vydal Debussy vlastní klavírní cyklus a v roce 1908 vyšly Rameauovy „Slavnosti Polyhymnie“ v jeho redakci. Stejně jako Saint-Saëns, d’Indy, Dukas a Guilmant, kteří se účastnili souborného vydání, četl a uspořádával staré noty. Pokračoval tedy v psaní klavírních skladeb i v přípravě předchůdcovy opery k vydání. Po obdivné recenzi věnoval čas vlastní kompozici i redakci not. Zájem, který vyjádřil písemně po poslechu provedení, rozvíjel v různých druzích publikací.
Současník objevený v minulosti
V roce 1915 napsal Debussy Sonátu pro flétnu, violu a harfu. I v ní pokračoval v zájmu o starou francouzskou hudbu. Od vydání „Pocty Rameauovi“ uplynulo deset let. Místo sólového klavíru použil komorní sestavu tří nástrojů, ale nadále odkazoval k hudbě dřívějších dob. Po klavírní poctě Rameauovi a redakci jeho opery vytvořil novou komorní skladbu.
V opeře, kterou Debussy poslouchal v roce 1903 z hlediště, plakala postava po ztrátě milovaného člověka. V recenzi napsal, že tomuto smutku rozumějí také lidé jeho doby. Do klavírních not poslaných vydavateli roku 1905 vložil Rameauovo jméno a pokyn týkající se stylu sarabandy. Durandovi také vyjádřil naději, že tři skladby mohou stanout vedle Schumanna a Chopina. Debussy zapsal důvody obdivu ke staré hudbě a po dokončení nové čekal na její hraní a vydání. Jméno respektovaného předchůdce zůstalo ve druhé skladbě nového klavírního cyklu.
Hudba, kterou posloucháme v Mahině
V hudbě Mahiny je i „Pocta Rameauovi“ v Michelangeliho podání. Když tato skladba zazní, můžete si společně připomenout příběh o tom, jak Debussy klavírní hudbou vyjádřil úctu skladateli, který žil dávno před ním.





