V tomto článku
  1. Rozšířený rozsah nástroje pro Stadlera
  2. První vydání a recenze z roku 1802
  3. Basetový klarinet zvolený Meyerovou
  4. Od orchestrální klarinetistky k sólistce
  5. Současná vydání se dvěma sólovými party
  6. Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Stručná odpověď

Mozartův Klarinetový koncert K. 622 vznikl pro nástroj Antona Stadlera s rozšířeným hlubokým rejstříkem. Dokončená autografní partitura se nezachovala. V prvních vydáních po skladatelově smrti byl sólový part upraven pro běžný klarinet. Editoři dnešních verzí pro basetový klarinet obnovují ztracené hluboké tóny porovnáváním dochovaného autografního fragmentu, tištěných not a recenze z roku 1802.

Podrobně

Rozšířený rozsah nástroje pro Stadlera

Mozart napsal Klarinetový koncert K. 622 pro Antona Stadlera v roce 1791. Dříve pro něj vytvořil také Klarinetový kvintet K. 581. V kvintetu se používají čtyři smyčcové nástroje a klarinet, v koncertu orchestr a sólový klarinet. V komorní skladbě dostal Stadler part pro společnou hru s malou skupinou smyčců, v koncertu měl vystoupit jako sólista před velkým souborem. Mozart začlenil nástroj stejného hráče do dvou druhů sestav a napsal hudbu, v níž klarinet hraje se smyčci.

Notový rozsah basetového klarinetu. Drobné noty dole označují hluboké tóny, které běžný klarinet nemůže zahrát.
Notový rozsah basetového klarinetu. Drobné noty dole označují hluboké tóny, které běžný klarinet nemůže zahrát.

Stadlerův klarinet měl pod hlubokým E ještě čtyři tóny: Es, D, Cis a C. Díky rozšíření rozsahu pro Stadlera mohl sólista hrát hlouběji než dříve. Dnes takový nástroj nazýváme basetový klarinet. Dosahuje čtyři půltóny pod nejnižší tón běžného klarinetu, takže skladatel může psát melodie i v tomto rejstříku. K zahrání hlubokého C zapsaného v notách je potřeba nástroj, který ho dokáže vydat. Tyto čtyři tóny přímo souvisejí s rozdíly mezi původním sólovým partem a pozdějšími vydáními.

Dochovaný raný autografní fragment začíná jako hudba pro basetový roh v ladění G. Během dalšího psaní zamýšlel Mozart změnit sólový nástroj na basetový klarinet v ladění A; stopy této změny zůstaly v rukopisu. Mezi představou s basetovým rohem a konečnou podobou Koncertu A dur tedy proběhly úpravy. Fragment obsahuje noty napsané samotným skladatelem. Je jedním z materiálů, které editoři používají při zkoumání sólového partu koncertu se ztracenou úplnou partiturou, a ukazuje první volbu nástroje i její pozdější změnu.

První vydání a recenze z roku 1802

Přibližně v letech 1801 až 1802 vydali tři nakladatelé nástrojové party koncertu. Všechna tři vydání odstranila basetový rozsah a upravila sólový part pro běžný klarinet. Dílo napsané pro rozšířený Stadlerův nástroj tak bylo možné hrát na nástroji s menším rozsahem. Po Mozartově smrti mohli hudebníci, kteří chtěli koncert provést, používat tyto tištěné noty. Spolu s vydanou skladbou se předával sólový part, v němž hluboké tóny přešly do jiného rejstříku.

Program Stadlerova koncertu v Rize 21. března 1794 s vyobrazením basetového klarinetu.
Program Stadlerova koncertu v Rize 21. března 1794 s vyobrazením basetového klarinetu.

V roce 1802 napsal recenzent, že koncert vznikl pro klarinet dosahující hlubokého C. Upozornil, že řada frází tištěného sólového partu se má hrát o oktávu níže, a zmínil také změny v Adagiu. Tato recenze je dobovým svědectvím, které lze použít při obnovování hlubokých tónů v nových notách. Kritik čtoucí první tištěné vydání už znal rozdíl mezi rozsahem původního nástroje a vytištěným sólovým partem. Dnešní editoři porovnávají noty s jeho připomínkami a zkoumají, v kterých frázích se výšky změnily.

Klarinet vyrobený Valentinem Metzlerem na konci 18. nebo na začátku 19. století.
Klarinet vyrobený Valentinem Metzlerem na konci 18. nebo na začátku 19. století.

Každý dochovaný materiál přináší jiné informace. Autografní fragment zachovává Mozartovy noty a opravy, posmrtná vydání pak sólový part pro běžný klarinet. V dobové recenzi zůstává popis nástroje dosahujícího hlubokého C a vysvětlení pozměněných frází. Dnes existují také vydání, která obsahují reprodukce autografního fragmentu a tehdejší recenze. Hráč může číst nově vytištěné noty a současně si prohlížet staré podklady použité editorem. Jediné vydání tak shromáždilo dokumenty různých období vysvětlující předávání sólového partu.

Basetový klarinet zvolený Meyerovou

Na nahrávce Sabine Meyerové se Staatskapelle Dresden pod vedením Hanse Vonka je výslovně uvedeno použití basetového klarinetu. Meyerová zvolila nástroj se čtyřmi dalšími tóny pod hlubokým E. Zahrála na něm hluboké fráze, které běžný klarinet nemůže vydat ve stejné výšce. Koncert napsaný pro Stadlera nahrála na moderním nástroji s rozšířeným rozsahem. Zatímco Staatskapelle Dresden hrála orchestrální část a Vonk dirigoval, Meyerová prováděla sólový part s hlubokým rejstříkem, pro který Mozart psal Stadlerovi.

Replika podle Stadlerova basetového klarinetu.
Replika podle Stadlerova basetového klarinetu.

Meyerová hovořila zároveň o jednoduchosti díla a hlubokých citech a přirovnala je k náboženství. Je to vlastní vysvětlení interpretky, jak koncert vnímá. Vedle volby basetového klarinetu k obnovení hlubokých tónů popsala také pocity, které v díle prožívá. Její nástroj umožňuje hrát nízké tóny, zatímco zmíněná jednoduchost je hodnocením charakteru skladby. V její volbě se spojuje příprava nástroje odpovídajícího rozsahu sólového partu s úvahou o výrazu hudby, kterou na něm provede.

Druhá věta, Adagio, má formu A-B-A: úvodní téma se vrací po středním úseku. Po kontrastní střední hudbě znovu zazní počáteční melodie. Sólová melodie se představí, hudba přejde k jinému úseku a poté se vrátí k dřívějšímu materiálu. Vedle sólistky hraje orchestr s flétnami, fagoty, lesními rohy a smyčci. Také v této pomalé větě skladatel v notách rozlišil místa, kde sólista hraje melodii sám, a místa, která společně vytváří orchestr.

Od orchestrální klarinetistky k sólistce

Karajan chtěl přijmout Meyerovou do Berlínských filharmoniků, ale členové orchestru byli proti. Názory dirigenta a souboru se střetly v otázce, zda přijmout jím vybranou hráčku. Úsudek dirigenta, který ji chtěl zaměstnat, se lišil od rozhodnutí členů, kteří s ní měli pracovat. Meyerová, známá jako sólistka koncertů, působila také jako orchestrální klarinetistka. V jednom souboru musela sladit zvuk s dalšími dechy a smyčci a hrát svůj part společně s kolegy. Její přijímání do orchestru se stalo událostí, která odhalila rozdílné postoje dirigenta a hráčů při výběru hudebníků.

Meyerová studovala u Otta Hermanna ve Stuttgartu a Hanse Deinzera v Hannoveru. Po působení v Symfonickém orchestru Bavorského rozhlasu a u Berlínských filharmoniků rozšířila sólovou činnost. Vystupovala s různými soubory, mimo jiné s Vídeňskými filharmoniky, Chicagským symfonickým orchestrem a Symfonickým orchestrem NHK v Tokiu. Hráčka, která dříve měla na starosti klarinetový part jednoho souboru, začala provádět sólové party s různými dirigenty a orchestry. Mozartova nahrávka se Staatskapelle Dresden pod vedením Hanse Vonka je jednou z těchto spoluprací.

Vedle sólového hraní pokračovala také v komorní hudbě s rodinou. V roce 1983 založila Trio di Clarone s manželem Reinerem Wehlem a starším bratrem Wolfgangem Meyerem. Hráli méně známé Mozartovy skladby i soudobou hudbu. Připravovali také nová vystoupení s jazzovým klarinetistou Michaelem Riesslerem. Sólistka hrající koncerty před orchestrem tak vytvořila malý soubor se dvěma blízkými kolegy. Zařadila Mozartovu hudbu a skladby současných autorů do repertoáru jednoho komorního souboru.

Současná vydání se dvěma sólovými party

Existují také současná vydání poskytující sólové party pro basetový i běžný klarinet. Hráč může zvolit part podle nástroje, který používá. Dva sólové party téhož koncertu jsou spojeny s autografním fragmentem a recenzí z roku 1802. V jediném vydání se sešly podklady pro obnovení hlubokých tónů i noty předávané k provedení na běžném klarinetu. Jeden part obnovuje původní rozsah, druhý je připraven pro nástroj s omezenějším hlubokým rejstříkem.

Novou hudbu pro Meyerovou psala také řada skladatelů. Hrála díla Jeana Françaixe, Edisona Denisova, Toshia Hosokawy a Pétera Eötvöse. Vedle Mozartova sólového partu obnoveného na základě starých materiálů připravovala hudbu nově napsanou pro svůj nástroj. Tak jako Mozart komponoval pro Stadlerův nástroj, spolupracovali i pozdější skladatelé s konkrétní hráčkou. Na jejích koncertech se vedle již vydaných koncertů objevovala díla, která pro ni napsali soudobí autoři.

Na podzim roku 1791 se Stadler účastnil pražské premiéry Mozartovy opery „La clemenza di Tito“. Sólové části dvou árií využívaly basetový klarinet a basetový roh. Mozart napsal operní hudbu tak, aby Stadlerův nástroj hrál společně se zpěváky. V koncertu téhož roku jej postavil jako sólistu před orchestr. Rozšířený rozsah využil při hře se zpěváky i v instrumentálním koncertu. Hudba napsaná pro hluboké tóny dostupné Stadlerovi tak zůstala na operní scéně i v sólovém partu koncertu.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Adagio Mozartova Klarinetového koncertu přehrávané v Mahině je v podání Sabine Meyerové. Až skladbu znovu uslyšíte, můžete vedle melodie naslouchat i hlubokým tónům klarinetu. Připomenete si tak rozsah, pro který Mozart připravil part Stadlerova nástroje.