Rachmaninovova osmnáctá variace: Paganiniho melodie v obráceném směru

Téma z houslového capriccia

Paganini složil Capriccio č. 24 pro sólové housle z tématu a moll a jedenácti variací. První část krátkého tématu obsahuje čtyři rychlé šestnáctinové noty. Z Paganiniho posledního capriccia převzal Rachmaninov téma a vytvořil čtyřiadvacet variací pro klavír a orchestr. V obou seznamech Mahiny je samostatně také Capriccio č. 24 v podání Salvatora Accarda. Stejné téma tak spojuje původní skladbu pro jediné housle s rapsodií pro klavír a orchestr.

Ještě před Rachmaninovem přepracovávali Paganiniho hudbu Schumann, Liszt a Brahms. Tóny vytvořené pro virtuozitu jednoho houslisty se staly materiálem skladatelů sedících u klavíru. Rachmaninov spojil krátký úvod a čtyřiadvacet variací do jediného celku. V tomto pozdním díle jsou oproti jeho dřívější hudbě výraznější úsporné ostré figury a disonance. Dlouze zpívající osmnáctou variaci obklopují také variace s výměnou rychlých tónů mezi sólistou a orchestrem.

Dům u jezera mezi koncertními cestami

Na konci roku 1917 Rachmaninov odešel z Ruska a přes Stockholm a Kodaň se dostal do Spojených států. Zahájil život profesionálního pianisty, který každý rok cestoval po mnoha městech. Pořizoval také nahrávky a v roce 1920 uzavřel první nahrávací smlouvu s firmou Victor. Roku 1930 se rozhodl postavit vilu Senar na břehu švýcarského Lucernského jezera. Hudebník pokračující v koncertních cestách si tak zajistil dům pro léta strávená s rodinou.

Rachmaninov požádal architekta, aby se pracovna stala nejlepším pokojem domu. Chtěl velká okna obrácená k jezeru a na plány doručené do New Yorku ihned reagoval připomínkami. Místo tapet si přál hladce dokončené a natřené stěny. Když se kolem roku 1934 stěhoval do nového domu, dorazilo i koncertní křídlo, které mu Steinway daroval k šedesátým narozeninám. Umístil je do pracovny. K létu, v němž dokončil rapsodii, tak patřily dopisy s architektem i nový klavír.

Stavba domu neprobíhala vždy hladce. Po finančních ztrátách způsobených světovou hospodářskou krizí poslal Rachmaninov v lednu 1933 z New Yorku telegram s žádostí o odložení stavby, ale o tři týdny později znovu objednal práce na konstrukci. U jezera si koupil také velký motorový člun a trávil čas na vodě. Když následující léto dokončil rapsodii, označil ji v souvislosti s penězi vloženými do nového domu za malou náhradu. Dílo dokončené v nové pracovně tak spojoval i s náklady na její stavbu.

Variace před tématem a středověký chorál

Na začátku rapsodie zazní první variace ještě před tématem. Po krátkém úvodu klavír a orchestr předkládají basovou kostru Paganiniho tématu. Poté dvě houslové skupiny hrají původní téma v unisonu. Rachmaninov tedy změnil pořadí a plnou podobu tématu uvedl až po první variaci. Místo celé houslové melodie umístil na začátek krátké řídké tóny, které tvoří její oporu. Když téma zazní, melodii nesou housle a klavír přidává přízvuky.

Variace druhá až pátá postupují silou rytmu, v šesté hraje klavír volněji. Smyčce v deváté variaci používají col legno, údery dřevem smyčce do strun. Sólista a orchestr se střetávají rozdílnými rytmy. Desátá variace má pochodový charakter a v jedenácté klavír přednese efektní kadenci. Změnami způsobu hry, metra a sólistovy úlohy tak skladatel vytvořil z jednoho tématu hudbu různých charakterů.

Dies irae, které vstupuje v sedmé variaci, se opakuje také v dalších. Jde o středověkou liturgickou melodii, zpěv o smrti a soudu v katolické liturgii. Rachmaninov ji spolu s Paganiniho tématem použil v několika variacích. Mezi starým hudebním materiálem rapsodie tak stojí vedle sebe téma houslové sólové skladby a liturgický chorál. Hudba zkoušející virtuozitu jediného nástroje a melodie zpívaná mnoha lidmi se střídají v jediném díle pro klavír a orchestr.

Osmnáctá variace uzavírající pomalou část

Prostřední dvanáctá a třináctá variace přecházejí do třídobého tance v d moll. Čtrnáctá a patnáctá používají F dur, přičemž většinu patnácté hraje klavír samostatně. Po šestnácté a sedmnácté se v osmnácté variaci objeví dlouhá melodie v Des dur. Sólista, který prošel rychlými variacemi a kadencí, nyní spojuje tóny zpěvně. Rachmaninov volil pro variace různé tóniny a metra a v osmnácté svěřil jednu melodii postupně klavíru a smyčcům.

Variace dvanáctou až osmnáctou lze chápat jako hudbu odpovídající pomalé části koncertu. Nejdelší z nich je osmnáctá. Klavír zahraje prvních dvanáct taktů melodie a potom se přidají smyčce. Frázi nejprve přednesenou sólistou přebírá více smyčcových hráčů a obsazení se rozšiřuje. Po osmnácté variaci následuje posledních šest. Rapsodie tak v jednom celku spojuje rychlý začátek, pomalý střed a rychlou závěrečnou hudbu.

Hlavním postupem pro vytvoření osmnácté variace je inverze melodie. Vzestupné intervaly se obracejí dolů a sestupné nahoru. Rachmaninov tuto změnu směru spojil s durovými akordy. Přestože použil tóny Paganiniho tématu, vznikla dlouhá nová zpěvná melodie. Klavírní úsek má označení Andante cantabile. Cantabile je pokyn k zpěvnému přednesu.

Klavír předloží melodii jednoduše; po převzetí smyčci se hudba rozvíjí ve větším zvuku. Skladatel zde omezil rychlé klavírní tóny a svěřil nástroji dlouhou melodii. Nenechal zpívat stále jen sólistu, ale předal stejnou melodii také smyčcovému souboru. V této variaci se tedy spojuje inverze tématu houslového originálu se změnou obsazení při přechodu od klavíru ke smyčcům.

Skladatel u premiérového klavíru a balet

Při premiéře 7. listopadu 1934 v Baltimoru hrál na klavír sám Rachmaninov. Filadelfský orchestr řídil Leopold Stokowski. Po napsání nového klavírního díla je skladatel zařadil do vlastních koncertních cest. Téhož roku s Filadelfským orchestrem pořídil také nahrávku. Švýcarské léto dokončování rapsodie a americký podzim jejího provedení následovaly během jediného roku. Výměnu sóla a orchestru, kterou určil jako skladatel, tedy sám přednesl jako pianista.

V roce 1939 vytvořil choreograf Michail Fokin na hudbu rapsodie balet Paganini. Rachmaninov navrhl příběh zabývající se ďábelskou legendou kolem houslisty. Pověsti rozšířené kvůli Paganiniho mimořádné virtuozitě se staly jevištním příběhem. Balet uvedený v Londýně připojil k houslovému tématu a chorálu smrti postavy a pohyb. Téma Paganiniho sólové skladby tak prošlo klavírními a orchestrálními variacemi a stalo se také hudbou pro tančící interprety.

Rachmaninov se kvůli zranění po pádu v Senaru nemohl zúčastnit baletní premiéry v londýnské Covent Garden. Téhož roku odehrál také své poslední britské koncerty a odešel ze švýcarského domu do Spojených států. V srpnu 1939 po vystoupení v Lucernu opustil Senar navždy. Léta v domě, kde napsal osmnáctou variaci, skončila před válkou; rapsodie však zůstala dílem hraným pianisty a orchestry a ztvárňovaným tanečníky.

Osmnáctá variace hraná samostatně

Osmnáctá variace se dnes hojně hraje také odděleně od celé rapsodie. Nakladatelé vydali noty pro různé sestavy: sólový klavír, housle a klavír, violoncello a klavír či dechový nástroj a klavír. Melodii, kterou si původně předávaly klavír a orchestr, úpravy svěřují dvojici hráčů nebo sólistovi. Seznam Mahiny obsahuje osmnáctou variaci v podání Cécile Oussetové. Dlouhý zpěv vzniklý obrácením Paganiniho houslové melodie a předaný smyčcům se tak jako samostatný výňatek dostal do hudby doprovázející jídlo.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Polední i večerní hudba Mahiny obsahuje osmnáctou variaci v podání Cécile Oussetové. V seznamu je také Paganiniho Capriccio č. 24, takže při setkání s oběma skladbami můžete porovnat původní téma s melodií vytvořenou obrácením jeho směru.