V tomto článku
Stručná odpověď
V zimě roku 1838 pobývali Chopin a George Sandová v bývalém klášteře na Mallorce. Chopin kašlal a čekal na klavír z Paříže. Sandová učila své děti a po nocích psala. Na Chopinově stole ležely Bachovy noty i jeho vlastní rukopis. Oba umělci přijeli na krásný ostrov, museli však řešit nemoc, počasí, dopravu nástroje i vydavatelské smlouvy. Tuto zimu později proslavila bouřlivá noc, na kterou Sandová vzpomínala.
Podrobně
Čtyři cestovatelé a naděje na zotavení
Jejich útočištěm byl bývalý kartuziánský klášter ve Valldemosse. Chopin přijel na Mallorku v listopadu 1838 se Sandovou a jejími dvěma dětmi a poté strávil zimu v klášteře. Chtěl pečovat o zdraví a pracovat, ale stále pršelo a jeho kašel se zhoršoval. Pobyt v klášteře se časově překrýval s dokončením souboru preludií. O vydání už jednal v Paříži a i na ostrově musel připravovat noty. Na místě, kam odjel odpočívat, tedy zároveň sledoval svůj zdravotní stav i pracovní termíny.

V prosincovém dopise Sandová napsala, že jí výuka obou dětí a vlastní psaní nechávají málo času na obdivování krajiny. Chopin byl slabý, stále kašlal a vydatně pršelo. Dopis popisuje Chopina hrajícího na místním klavíru i Sandovou, která píše v noci. Přes den učila děti a pečovala o nemocného, vedle toho musela psát vlastní rukopis.
V dopise příteli z 28. prosince přirovnal Chopin svou klášterní místnost k velké rakvi. Na vysokém stropě byl prach a malým oknem viděl pomerančovníky, palmy a cypřiše. U postele stál čtvercový stůl, nepohodlný pro psaní. Vedle něj byly svíčka, Bachovy noty a Chopinovy vlastní rukopisy. O tichu pokoje napsal, že i po výkřiku se znovu rozhostí klid. Zvlášť popsal stromy za oknem a nábytek uvnitř; v tomto prostoru spal, psal dopisy a připravoval rukopisy. Noty na stole patřily k jeho každodennímu životu.
Klavír přes moře a vydavatelská smlouva
Chopin čekal na Pleyelovo pianino, malý vzpřímený klavír. Vybral si je v Paříži před cestou a po doručení na Mallorku je použil při dokončování preludií. Nepracoval na něm hned po příjezdu: musel čekat na přepravu. Zatím hrál na místním klavíru a dopisy zjišťoval, kdy dostane vybraný pařížský nástroj. Pianino, které tehdy používal, se dodnes nachází ve Valldemosse a připomíná práci během zimy, kdy na ostrově dokončil svůj soubor preludií.
V lednu 1839 oznámil Chopin Pleyelovi, že klavír v pořádku dorazil. Nástroj měl za sebou cestu po moři, nepřízeň počasí i celní odbavení v Palmě. Chopin napsal, že posílá rukopis preludií, a poté probíral platbu a vydavatelská práva pro jednotlivé země. Na konci dopisu žertoval, že místo poděkování za nástroj mluvil hlavně o penězích, a označil se za obchodníka.
O vydání preludií jednal s Pleyelem již před cestou. Záloha a půjčka přispěly k financování pobytu. I během péče o zdraví na ostrově musel dokončit slíbené noty. Dobové dopisy ukazují, jak se jednání o vydání díla prolínalo se zajišťováním peněz na cestu. Plánoval předání rukopisu a opatřoval si prostředky, po návratu do Francie pak dál jednal o splacení dluhu prodejem skladeb. Když nemoc a doprava nástroje práci zdržovaly, musel zůstat ve spojení s nakladatelem čekajícím na rukopis.
Bouřlivá noc ve vzpomínkách Sandové
Sandová ve své autobiografii vzpomínala na den, kdy se synem přicházela domů za špatného počasí. Chopin, který zůstal sám, plakal u klavíru a po jejich návratu byl podle ní silně rozrušený. Vyprávěl jí prý, že měl pocit, jako by se utopil. Představoval si také studené těžké kapky vody pravidelně padající na hruď. Sandová později zapsala do autobiografie Chopinovu podobu po svém příchodu i slova, která jí tehdy řekl. Vzpomínka zahrnuje návrat za deště a rozhovor u klavíru.

Podle vzpomínky Sandové Chopin odpověděl, že skutečný zvuk deště dopadajícího na střechu neslyšel. Když mu jej připomněla, ohradil se proti představě, že by hudbou doslova napodoboval věci. Sandová si naopak jeho tvorbu vykládala jako proměnu přírodních zvuků v hudbu v jeho mysli. Stejný noční zážitek tedy oba vysvětlovali odlišně. Sandová spojovala venkovní déšť s Chopinovou hudbou; Chopin podle jejího vyprávění nesouhlasil s výkladem své skladby jako napodobením deště. Autobiografie obsahuje jak spisovatelčinu interpretaci, tak skladatelovu odpověď, kterou zaznamenala.

Při vzpomínání na bouři Sandová neuvedla číslo preludia. Chopin však později při výuce označoval číslo 15 jako Dešťové preludium. V notách používaných žákem zůstalo pojmenování, které Chopin při hodinách vyslovoval. I po zimě v klášteře učil v Paříži své žáky preludia. Název užívaný skladatelem při výuce se zachoval v žákovských notách, zatímco Sandová zapsala svou zkušenost po návratu domů do autobiografie. S přezdívkou čísla 15 se tak dochovala i Chopinova slova z výuky.
Rukopis zahájený v Paříži a dokončený na ostrově
Když Chopin odjížděl na Mallorku, byla kompozice preludií už značně pokročilá. Předpokládá se, že i číslo 15 mělo přinejmenším počáteční podobu před cestou. Soubor dokončený na ostrově tedy obsahoval skladby připravené v Paříži. Během zimy Chopin psal nové části a opravoval dříve napsanou hudbu. Vydání slíbil Pleyelovi už před odjezdem, na ostrově mu však dokončení rukopisu ztěžovalo zdraví a přeprava nástroje. V dopisech přátelům popisoval, jak při čekání na klavír trpí kašlem.

Dne 12. ledna 1839 poslal Chopin preludia Julianu Fontanovi a požádal ho o vyhotovení kopie. Po vytvoření opisu s pomocí dalšího hudebníka měl Fontana doručit originál Pleyelovi a kopii zprostředkovateli vydání. V témže dopise Chopin žádal také o zaplacení nájmu pařížského bytu a vyřešení dalšího pronájmu. Příteli svěřil záležitosti, které se z ostrova obtížně zařizovaly. V jediném dopise tedy probíral opis rukopisu, jeho předání nakladateli i náklady na bydlení v Paříži.
Preludia měla v různých zemích odlišné dedikace. Chopin nejprve pomýšlel na Josepha Christopha Kesslera, hudebníka, který jemu věnoval svůj vlastní soubor preludií. Po odjezdu z Mallorky a příjezdu do Marseille chtěl dílo věnovat Pleyelovi, změna se však nedostala k německému nakladateli. Německé první vydání uvádělo Kesslera, francouzské a britské vydání Pleyela. Při posílání rukopisů nakladatelům v několika zemích a oznamování změn se tak lišilo věnování téhož souboru.
Bach jako společník v klášteře
Chopin si na Mallorku vzal noty Bachova Dobře temperovaného klavíru. Bach spojil preludia a fugy v různých tóninách, Chopin ve svých čtyřiadvaceti preludiích použil celou řadu durových i mollových tónin. Na klášterním stole ležely vedle jeho vlastního rukopisu také Bachovy noty. U malého stolu se svíčkou četl hudbu dřívějšího skladatele a připravoval své skladby. Bachovy noty měl v pokoji i během cesty klavíru z Paříže na ostrov. Při dokončování rukopisu preludií pokračoval v práci s Bachovou hudbou, kterou si přivezl.
Na začátku 19. století se preludia psala také pro ověření ladění nástroje a navyknutí na tóninu a náladu před hraním jiné skladby. Chopin z jednotlivých krátkých skladeb vytvořil samostatná díla a čtyřiadvacet jich spojil do jedné publikace. Z formy sloužící k přípravě další hudby tak vytvořil nový soubor. Střídáním durových a mollových tónin dal každé skladbě vlastní hudbu. Po dokončení rukopisu na Mallorce požádal přítele o opis a jednal o vydavatelských právech v jednotlivých zemích. Pracoval dál až do chvíle, kdy připravil knihu preludií a předal ji nakladateli.
Tóniny a opakovaný tón v patnáctém preludiu
Číslo 15 začíná v Des dur, prochází střední částí v cis moll a vrací se do Des dur. Mezi úvodní a závěrečnou tóninou tedy stojí úsek v jiné tónině. Opakovaný tón je v krajních částech zapsán jako As a uprostřed jako Gis. Na klavíru jde o stejnou klávesu, ale zápis i okolní akordy se mění. Při přechodu do střední části skladatel přizpůsobil pojmenování tónu a harmonii nové tónině.
Polední seznam Mahiny obsahuje číslo 15 z opusu 28 v podání Dmitrije Alexejeva. V době dokončování celého souboru popisoval Chopin v dopisech malé klášterní okno, nepohodlný stůl i svíčku. Četl Bachovy noty, připravoval vlastní rukopis a čekal na klavír vybraný v Paříži. Po jeho doručení požádal Fontanu o zajištění opisu a odeslání nakladateli. I během zimy plné deště a nemoci řešil noty, smlouvy a dopisy, zatímco Sandová pokračovala ve výuce dětí a ve vlastním psaní.
Hudba, kterou posloucháme v Mahině
K polední hudbě Mahiny patří Dešťové preludium v podání Dmitrije Alexejeva. Při poslechu si můžete připomenout klavír, na který Chopin čekal, i dopisy psané v klášteře. Vedle přezdívky skladby tak lze vzpomenout na skutečnou zimu jejího autora.





