V tomto článku
  1. Začínající klavíristé mezi zvířaty
  2. Známé melodie pro želvy a slony
  3. Labuť vydaná samostatně
  4. Fokinova choreografie a labutí kostým Pavlovové
  5. Čtrnáct vět vydaných po skladatelově smrti
  6. Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Stručná odpověď

Z Karnevalu zvířat vydal Saint-Saëns za svého života pouze Labuť. Roku 1887 ji publikoval pro violoncello a klavír; všech čtrnáct vět vyšlo až posmrtně v roce 1922. V ostatních větách napodoboval začínající klavíristy a známé tance měnil v hudbu želv a slonů. Violoncellovou melodii, která z této satirické suity vyšla samostatně, použili Fokin a Pavlovová v roce 1905 pro krátký balet Umírající labuť.

Podrobně

Začínající klavíristé mezi zvířaty

Saint-Saëns napsal Karneval zvířat v únoru 1886. Dílo s podtitulem „Velká zoologická fantazie“ má čtrnáct vět. Jejich názvy netvoří jen seznam zvířat: najdeme mezi nimi i Akvárium, Zkameněliny a Klavíristy. Do jediné suity tak zařadil živá zvířata, místo, kde se zvířata chovají, pozůstatky dávných organismů i lidské interprety. Podtitul a názvy všech čtrnácti vět ukazují, jak skladatel v jednom díle spojil zvířata a lidi. Různé náměty postupně představil krátkými hudebními čísly.

V Klavíristech napodobují dva klavírní hráči cvičení stupnic začátečníků. V notách dostali pokyn předvést jejich váhání a neobratnost. Saint-Saëns tedy napsal zkušeným hudebníkům i chyby, kterých se žáci dopouštějí při cvičení, aby je zahráli úmyslně. Místo rychlé a přesné stupnice slyšíme, jak cvičí někdo, kdo se teprve učí. Mezi věty popisující zvířata skladatel vložil lidské hráčské návyky. Terčem žertu jsou klavírní žáci, ale napodobují je opět klavíristé.

Saint-Saëns dílo napsal během pobytu v Rakousku, kdy pracoval také na Třetí symfonii. Původně zamýšlel krátkou sólovou skladbu pro violoncellistu Charlese-Josepha Lebouca, který se chystal odejít do penze, a pak ji rozšířil v zoologickou fantazii s řadou zvířat. K práci zahájené pro violoncello Labutě přidal další věty. Na rozdíl od souběžně komponované symfonie zde využil humor určený pro zábavu při setkání přátel. Hudbu pro sólové violoncello zařadil do suity a pro zobrazování zvířat použil dva klavíry a další nástroje.

Známé melodie pro želvy a slony

V Želvách se pomalu hraje kankán z Offenbachova Orfea v podsvětí. I když poznáme melodii původně rychlého tance, její tempo se výrazně změnilo. Saint-Saëns pro ni vybral želvu, zvíře, kterému rychlý tanec příliš nesvědčí. Žert vznikl úpravou převzaté skladby a jejím použitím pod novým názvem. Skladatel nenapsal novou melodii, ale změnil tempo známého tance a svěřil jej pomalému zvířeti. Věta spojuje název věnovaný želvám s hudbou převzatou od Offenbacha.

Jacques Offenbach na Nadarově litografii.
Jacques Offenbach na Nadarově litografii.

Ve Slonovi citoval Tanec sylf z Berliozova Faustova prokletí. Lehký tanec nadpřirozených bytostí použil ve sloním valčíku hraném hlubokým nástrojem. Želvám tedy svěřil zpomalený Offenbachův rychlý tanec a slonovi Berliozův lehký tanec v hluboké poloze. Obě věty spojují známou hudbu s jinými zvířaty. V první změnil tempo, ve druhé nástroj i velikost tvora, který má tančit. Rozdíl mezi původním účelem citované melodie a novým názvem pokračuje v satirickém zaměření suity.

Zkameněliny obsahují čtyři francouzské písně, melodii z Rossiniho Lazebníka sevillského a Saint-Saënsův vlastní Tanec smrti. Lze je chápat jako satiru, která přirovnává často hranou a dobře známou hudbu ke zkamenělinám. Patří k ní i obrázek kostí dávného zvířete, který Saint-Saëns připojil na začátek věty. Necitoval jen cizí hudbu: v krátké větě shromáždil šest melodií včetně vlastní skladby. Vedle sebe postavil známé písně, operu a své orchestrální dílo, takže materiálem satiry se stala samotná hudba.

Labuť vydaná samostatně

Labuť je třináctou větou. Saint-Saëns ji vydal v roce 1887, ostatní věty však současně nepublikoval. Ze čtrnácti čísel předložil samostatné noty pouze k hudbě s dlouhou violoncellovou melodií. Hráči mohli tuto skladbu uvést, aniž museli připravit celou suitu. Zbývající hudba vyšla až roku 1922, rok po skladatelově smrti. Mezi prvním vydáním Labutě a vydáním celé suity uplynulo 35 let. Za svého života dovolil vydat tuto jedinou skladbu a běžné zpřístupnění ostatních vět odložil.

Violoncello vyrobené Vuillaumem v polovině 19. století.
Violoncello vyrobené Vuillaumem v polovině 19. století.

Vydání Labutě z roku 1887 je úpravou pro violoncello a klavír. V původní suitě hraje violoncello se dvěma klavíry. Pro samostatné vydání skladatel změnil doprovod na jediný klavír, aby hudbu mohli hrát dva lidé. Violoncellové sólo zachoval, počet klavírních hráčů se však změnil. Při publikování samostatné drobné skladby upravil hudbu původně svěřenou dvěma klavírům pro jeden nástroj. Věta připravená pro Karneval zvířat a samostatně vydaná violoncellová skladba tedy mají stejný název, ale vyžadují jiný počet klavírů.

Saint-Saëns se obával, jak suitu přijmou němečtí posluchači, a omezoval její veřejná provedení. V Německu často vystupoval jako klavírista a byl oceňován také za své vážné skladby. I francouzská Národní hudební společnost zdůrazňovala profesionální a vážnou tvorbu. Skladatel si dělal starosti s tím, jak veřejné publikum přijme žerty hrané před přáteli. Suitu provozoval v menších kruzích, ale její běžná veřejná uvedení a vydání omezoval. U téže hotové hudby volil jiný postup podle toho, kde a komu měla zaznít.

Fokinova choreografie a labutí kostým Pavlovové

Michail Fokin vytvořil roku 1905 pro Annu Pavlovovou choreografii Umírající labutě. Jde o krátký sólový tanec na Saint-Saënsovu Labuť, s jinou hudbou i námětem než Čajkovského Labutí jezero. Fokin připravil tanec, Pavlovová jej předvedla na jevišti a doprovod tvořila Saint-Saënsova violoncellová hudba. Po vzniku třinácté věty suity k ní Fokin vytvořil choreografii, kterou Pavlovová ztvárnila. Pohyby vyjadřující umírající labuť tedy přibyly až v tanečním díle, které tuto violoncellovou skladbu použilo.

Anna Pavlovová v Umírající labuti na Laveryho obraze z roku 1911.
Anna Pavlovová v Umírající labuti na Laveryho obraze z roku 1911.

Krátký balet byl poprvé uveden v roce 1905 v Petrohradě a stal se jednou z nejznámějších rolí Pavlovové. Tanečnice měla kostým, který vyjadřoval labutí křídla. Na jejím dodnes zachovaném tutu jsou lesklé ozdoby a husí peří; vzadu jsou pera uspořádána do tvaru křídel. Předpokládá se, že tento kostým používala koncem dvacátých let 20. století. Pavlovová tančila tuto roli i dlouho po prvním uvedení. Aby diváci viděli labuť ztvárňovanou jejím tělem, dostal kostým křídla ze skutečného ptačího peří.

Choreograf Michail Fokin na Serovově obraze z roku 1909.
Choreograf Michail Fokin na Serovově obraze z roku 1909.

Fokinovu choreografii a interpretaci Pavlovové lze chápat jako snahu zdůraznit vedle baletní techniky také umělecký výraz a emoce. Pružné pohyby jejích paží využívaly další tanečnice i při ztvárnění Odetty v Labutím jezeře. Pohybový slovník se tak přenesl mezi dvěma balety s odlišnou hudbou. Umírající labuť se tančí na Saint-Saënsovu violoncellovou skladbu, ale pozdější tanečnice uplatňovaly výraz Pavlovové také v jiné labutí roli. Díla i hudba se liší, vliv tělesného projevu však pokračoval.

Čtrnáct vět vydaných po skladatelově smrti

Ve své závěti z roku 1911 dovolil Saint-Saëns nakladatelství Durand vydat po jeho smrti celou suitu. Noty všech čtrnácti vět vyšly roku 1922. Mezi skladatelovým rukopisem a posmrtným prvním vydáním existují i drobné rozdíly. Vydání se připravovalo v době, kdy se už skladatel nemohl osobně účastnit redakční práce. Editoři proto porovnávají rukopis a tisk a zkoumají změněná místa. Rozhodnutí vydat za života pouze Labuť a svolení k posmrtnému vydání celku se zachovala v odlišných podobách not.

V suitě předcházejí Labuti Zkameněliny a po ní následuje Finále. Po satiře složené ze známých písní zazní dlouhá violoncellová melodie a poté poslední věta připomene hudbu různých zvířat. Saint-Saëns zařadil tuto violoncellovou skladbu po rychlém klavíru, tanci citovaném hlubokým nástrojem i napodobení cvičícího začátečníka. Při hraní ze samostatných not Labutě se ostatní věty neuvádějí, ale v celé čtrnáctivěté suitě přebírají titíž hudebníci postupně hudbu různého charakteru.

Pavlovová si pro každou roli připravovala jiné oblečení. Při svém prvním londýnském vystoupení v roce 1909 tančila Čajkovského Ruský tanec v dlouhém sarafánu navrženém Ivanem Bilibinem. Sarafán je druh ruského tradičního oděvu s dlouhým lichoběžníkovým střihem, pro tanec poměrně těžký. Labutí tutu naopak zdobilo husí peří a lesklé ozdoby, na zadní části byla péřová křídla. Dochované kostýmy Pavlovové tak připomínají jak labuť z Fokinovy choreografie, tak ruskou tanečnici pohybující se na Čajkovského hudbu.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

V Mahině pouštíme Labuť v různých nahrávkách. Pokud tato melodie zazní při jídle, můžete si připomenout i její příběh: hudba vydaná samostatně ze satirické zvířecí suity pokračovala v baletu Anny Pavlovové.