V tomto článku
  1. Jiná tónina a poloha pro hru na struně G
  2. Sólo vydané v Bostonu roku 1880
  3. Mahlerova redakce a současné provedení se smyčci
  4. Houslista, který upravil melodii pro strunu G
  5. Air v různých koncertních podobách
  6. Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Stručná odpověď

Název „Árie na struně G“ nepochází z názvu, který Bach zapsal do své Orchestrální suity č. 3. Druhá věta se jmenuje Air. Houslista August Wilhelmj ji v 19. století upravil pro sólový nástroj a předepsal hru na struně G. Snížil tóny tak, aby bylo možné celou skladbu zahrát na nejhlubší houslové struně. Úprava se rozšířila a její interpretační pokyn se začal používat jako název skladby.

Podrobně

Jiná tónina a poloha pro hru na struně G

Wilhelmj převedl původní skladbu z D dur do C dur a snížil také polohu melodie. Sólista tak mohl hrát pouze na struně G, nejhlubší ze čtyř houslových strun. Melodii, kterou Bach napsal pro smyčcový soubor, upravil tak, aby ji jediný hráč souvisle přednesl na jediné struně. Běžně užívaný název „Árie na struně G“ uchovává tuto podmínku jeho úpravy. Smyčcoví hráči v suitě hrají Air v D dur, zatímco sólista ve Wilhelmjově úpravě přebírá melodii v C dur.

Nástroj použitý jako příklad k vysvětlení houslové struny G: housle Gould, které Stradivari vyrobil roku 1693.
Nástroj použitý jako příklad k vysvětlení houslové struny G: housle Gould, které Stradivari vyrobil roku 1693.

Bachovo původní Air je určeno smyčcům a generálbasu. Při hře generálbasu doprovázející hudebník doplňuje akordy podle basové linky a značek pro harmonii. Pod melodickým hlasem se bas dále pohybuje a hrají také ostatní hlasy. Zatímco jeden hlas drží dlouhý tón, jiný postupuje dál. Bach propojil pohyblivý bas pod hlavní melodií s ostatními smyčcovými party. Ve Wilhelmjově sólové úpravě nese hlavní melodii jediný houslista, Bachova věta však obsahuje více smyčcových partů, které se hrají společně.

V době, kdy se Bachova orchestrální díla v podobě blízké původnímu znění hrála jen zřídka, se Wilhelmjova houslová úprava těšila velké oblibě. Verze, která z jedné věty vytvořila sólovou skladbu a využila zvuk hluboké struny, přivedla tuto hudbu k novým hráčům i posluchačům. Původní věta měla tóninu D dur a název Air; úprava použila C dur a pokyn ke hře na struně G. Známý název tedy vychází z instrukce, kterou pozdější interpret zapsal do konkrétního vydání, nikoli z názvu věty užívaného Bachem.

Sólo vydané v Bostonu roku 1880

Bostonské nakladatelství Thompson & Odell vydalo roku 1880 noty s názvem „Air for G String“. Šlo o skladbu pro housle a klavír. Větu, kterou Bach zařadil do orchestrální suity, vytisklo v podobě umožňující společnou hru dvou hudebníků. Místo shromáždění smyčcového souboru přebírali své party houslista a klavírista. Nakladatel v Bostonu distribuoval sólovou melodii pro hlubokou houslovou strunu s klavírním doprovodem. Noty tak mohli získat i zájemci o provedení této hudby ve Spojených státech, daleko od Evropy, kde Bach působil.

Na začátku Suity č. 3 stojí francouzská ouvertura. Forma této řady tanců se rozvíjela prostřednictvím Lullyho hudby provozované na dvoře Ludvíka XIV. Po slavnostním pomalém úvodu následovala rychlejší část ve fugovém stylu. Tento styl znamená, že několik hlasů postupně napodobuje stejné téma. Za Bachova života se takové suity zahájené předehrou nazývaly ouvertury. Pod tímto názvem se dochovala i skladba, kterou dnes označujeme jako Suitu č. 3. Hudba hraná před Air tedy má stavbu francouzské ouvertury.

Po Air následují gavoty, bourrée a gigue. Jednotlivé tance v suitě vytvářejí kontrasty rozdílnými rytmy a tempy. Bach zařadil ouverturu, Air a tance do jediného díla. Jejich pořadím spojil v jedné suitě různá taneční metra a charaktery. V notách sólové úpravy se Air hraje samostatně, ale podle orchestrálních partů pokračují stejní hráči od úvodní ouvertury až k následujícím tancům. Při uvedení jako samostatné drobné skladby a jako druhé věty celé suity tak posluchač uslyší odlišný koncertní program.

Mahlerova redakce a současné provedení se smyčci

Nakladatelství Schirmer vydalo roku 1910 verzi pěti vět z Bachových Suit č. 2 a 3, které vybral a upravil Gustav Mahler. Mahler doplnil klavírní a varhanní generálbas konkrétními notami. Hudbu, kterou doprovázející hráč dotvářel podle basové linky a harmonických značek, poskytl rozepsanou v partituře. Wilhelmj přesunul melodii na hlubokou houslovou strunu, Mahler upravoval hudbu pro společnou hru orchestru a klávesových nástrojů. Při přípravě provedení stejných Bachových děl každý měnil jiné prvky.

Gustav Mahler na fotografii Moritze Nähra pořízené ve vídeňské Dvorní opeře roku 1907.
Gustav Mahler na fotografii Moritze Nähra pořízené ve vídeňské Dvorní opeře roku 1907.

Mahler připojil pokyny také k flétnovému partu Suity č. 2. V hlasitých pasážích doporučil přidat další flétnu a podle potřeby zesílit hlas klarinetem. Pokyn souvisí i s velikostí smyčcového souboru, kterou měl na mysli. Další dechový nástroj měl zabránit tomu, aby se flétna ztrácela ve zvuku početných smyčců. Rozepsaný doprovod i zesílení dechového partu vyjadřují rozhodnutí dirigenta, který hledal zvukovou rovnováhu ve skutečném orchestru.

Lars Ulrik Mortensen zvolil při amsterodamském koncertu Nizozemské Bachovy společnosti roku 2017 jiné obsazení. Suitu č. 3 uvedl bez dechových nástrojů a tympánů, pouze se smyčci a klávesovým nástrojem. Vycházel z hypotézy, že dechové party byly přidány později a že dříve existovala verze soustředěná na smyčce. Podle této hypotézy připravil provedení s menším obsazením. Na koncertě skutečně nezazněly dechové nástroje ani tympány. Výklad rané podoby díla však zůstává hypotézou opřenou o dochované notové prameny.

Houslista, který upravil melodii pro strunu G

Na Lisztovo doporučení studoval Wilhelmj na lipské konzervatoři housle u Ferdinanda Davida, koncertního mistra orchestru Gewandhausu. V šedesátých letech 19. století vystupoval jako sólista na různých evropských pódiích; později podnikal turné po Severní a Jižní Americe, Asii i Austrálii. Od roku 1894 vyučoval housle na londýnské Guildhall School of Music. Zkušenosti z koncertní činnosti a vlastní způsob hry předával mladším hudebníkům. Po studiích na konzervatoři hrál před posluchači v mnoha zemích a poté znovu stanul před studenty.

Houslista August Wilhelmj na Saronyho fotografii z doby kolem roku 1879.
Houslista August Wilhelmj na Saronyho fotografii z doby kolem roku 1879.

Udržoval také styky s Wagnerem. Ten v roce 1862 často navštěvoval Wilhelmjův dům a téhož roku mu do alba vlastní rukou zapsal prvních osm taktů předehry k Mistrům pěvcům. Při slavnosti položení základního kamene bayreuthského festivalového divadla roku 1872 hrál houslový part Beethovenovy Deváté symfonie pod Wagnerovým vedením. Wagner ho vybral za koncertního mistra nového festivalového orchestru. Sólista, který převedl Bacha pro housle a klavír, tedy při jiných koncertech působil jako člen velkého orchestru řízeného samotným Wagnerem.

Lipské náměstí a kostely na pohlednici z roku 1896.
Lipské náměstí a kostely na pohlednici z roku 1896.

Wilhelmjovo jméno zůstalo také spojeno s houslemi, které vlastnil. Nástroj vyrobený Stradivarim v roce 1725 mu otec koupil roku 1866. Otec, doktor práv a amatérský houslista, jej obstaral pro svého syna. Wilhelmj měl několik houslí, ale nástroje od otce si obzvlášť cenil. V roce 1896 jej prodal svému žákovi Hugovi Kupferschmidtovi. Housle později vystřídaly více majitelů a dodnes jsou známy pod Wilhelmjovým jménem. Jeho jméno tak patří jak k dějinám názvu úpravy, tak k historii vlastnictví nástroje.

Air v různých koncertních podobách

Bas Air střídá oktávové skoky s pohybem po sousedních tónech. Pod dlouhou melodií tedy není doprovod, který by stále držel jediný tón. Během pohybu basu si ostatní smyčcové hlasy předávají tóny a spojují dlouhé hodnoty s kratšími postupy. Hráči dodržují délku a výšku tónů ve svých partech a současně hrají s ostatními hlasy. Dlouze vedená melodie, pohyblivý bas a hlasy vyplňující prostor mezi nimi mají v téže větě různé úlohy, které se rozdělují mezi členy souboru.

Dne 21. října 2021 zahrál Bostonský symfonický orchestr Bachovo Air na památku Bernarda Haitinka. Haitink toho dne zemřel a koncert řídil Andris Nelsons. Dirigent vybral Bachovu hudbu, aby se rozloučil se zesnulým kolegou. Jednu větu dávno napsané orchestrální suity uvedl při koncertě věnovaném vzpomínce na jiného hudebníka. I dlouho po Bachově smrti tak hudebníci vybírají tuto skladbu pro konkrétní den a konkrétního člověka.

Wilhelmj změnil tóninu i polohu melodie Air a sólistovi předepsal hru na struně G. Mahler rozepsal klávesový doprovod Bachových suit a doporučil zesílit flétnový hlas. Mortensen podle hypotézy o raném smyčcovém obsazení vedl soubor bez dechových nástrojů a tympánů. Pozdější hudebníci připravovali Bachovu hudbu pro různá obsazení a počty hráčů. Melodii, kterou jeden houslista souvisle hrál na hluboké struně, při jiném provedení nesou smyčcoví hráči společně s rozdělenými basovými a dalšími hlasy.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

V hudebním seznamu Mahiny se se stejnou hudbou setkáte pod dvěma názvy: Air a Árie na struně G. K radosti z rozpoznání skladby si můžete přidat i příběh o tom, že její známý název vytvořil až pozdější interpret.