V tomto článku
  1. Nedostatek zkoušek před prvním poválečným provedením
  2. Barbirolli se vrací ke koncertu jako dirigent
  3. Materiál, který se vrací ve čtyřech větách
  4. Koncertní provedení pokračovala i po nahrávce
  5. Vztah, který začal u stipendijního přehrávání
  6. Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Stručná odpověď

V roce 1965 nahrála dvacetiletá Jacqueline du Pré Elgarův Violoncellový koncert. Londýnský symfonický orchestr řídil John Barbirolli, který při premiéře díla v roce 1919 hrál v témže orchestru na violoncello. Nahrávku společně vytvořili mladá sólistka a Barbirolli, jenž se nejprve podílel jako člen orchestru a o 46 let později jako dirigent.

Podrobně

Nedostatek zkoušek před prvním poválečným provedením

Elgarův Violoncellový koncert zazněl poprvé 27. října 1919 v londýnské Queen’s Hall. Londýnský symfonický orchestr osobně řídil Elgar a sólový part hrál Felix Salmond. Dílo napsal po skončení první světové války. Při pomyšlení na životy zmařené válkou a na předválečnou každodennost, kterou již nebylo možné obnovit, lze truchlivý charakter hudby chápat v souvislosti s tehdejšími zkušenostmi. Orchestr, který vystupoval i za války, uvedl nový poválečný koncert a jeho první provedení řídil sám autor.

Také Londýnský symfonický orchestr pocítil následky války. Jeho členové odcházeli do armády a soubor pokračoval v koncertech navzdory omezení pohybu i hrozbě náletů. Nový šéfdirigent Albert Coates se rozhodl vzdát honoráře, aby pomohl orchestru znovu zahájit koncertní činnost. První koncert sezony, na němž mělo zaznít Elgarovo nové dílo, zahrnoval také skladby Borodina, Wagnera a Skrjabina. Orchestr musel pro jeden večer připravit známý repertoár i nový koncert.

Elgar a Londýnský symfonický orchestr na fotografii z Queen’s Hall, zveřejněné v hudebním časopise roku 1911.
Elgar a Londýnský symfonický orchestr na fotografii z Queen’s Hall, zveřejněné v hudebním časopise roku 1911.

Coates při zkoušce překročil čas vyhrazený ostatním skladbám, takže Elgarovi a Salmondovi nezbyl dostatek času na společnou přípravu koncertu. Alice Elgarová si do deníku zapsala hněv nad tím, co jejího manžela potkalo, i uznání hudebníkům, kteří prodloužili zkoušení. Nedostatek zkoušek patřil k okolnostem, jež přispěly k nepříznivému přijetí premiéry. Přestože dirigoval skladatel a účastnil se sólista, museli nové dílo předvést bez dostatečného sladění sólového partu s orchestrem.

Elgar a Londýnský symfonický orchestr spolupracovali i nadále. V lednu 1934 dohlížel Elgar z nemocničního lůžka ve Worcesteru na nahrávání orchestru v londýnském studiu. Zvláštní spojení obou měst mu umožnilo poslouchat nahrávku přímo z lůžka. Místo cesty do studia naslouchal provedení v nemocničním pokoji. Skladatel a orchestr, propojení od premiéry, tak pokračovali v nahrávání i v době, kdy je dělila vzdálenost.

Barbirolli se vrací ke koncertu jako dirigent

Při premiéře koncertu hrál Barbirolli ve violoncellové skupině. V roce 1965 řídil tentýž Londýnský symfonický orchestr při nahrávání s du Pré. Člověk, který tehdy hrál violoncellový part položený před sebou, nyní vedl sólistku i celý orchestr. Při prvním uvedení koncertu byl jedním z violoncellistů uvnitř souboru. O 46 let později stál před orchestrem, určoval puls a přizpůsoboval jeho hru sólistce při přípravě nahrávky stejného díla.

Ilustrace prvního koncertu v Queen’s Hall v roce 1893.
Ilustrace prvního koncertu v Queen’s Hall v roce 1893.

Du Pré se narodila 26. ledna 1945. Při nahrávání v roce 1965 jí bylo dvacet let. V dětství slyšela violoncello v rádiu a začala se o nástroj zajímat. V roce 1961 debutovala londýnským recitálem a od roku 1962 nahrávala pro EMI. Ještě před nahrávkou Elgarova koncertu tak měla zkušenosti s veřejným hraním i výrobou desek. Debut, první nahrávání pro EMI a záznam koncertu následovaly během několika let.

Elgarův koncert studovala už během výuky u Williama Pleetha. V roce 1964 začala používat Stradivariho violoncello zvané „Davydov“ a následující rok koncert provedla s Barbirollim a poté nahrála s Londýnským symfonickým orchestrem. Dlouho studované noty nejprve hrála na novém nástroji, při koncertě sladila své provedení s dirigentem a teprve potom vznikla deska. Známé nahrávce z roku 1965 tedy předcházelo učení skladby a společné hraní s dalšími lidmi.

Materiál, který se vrací ve čtyřech větách

Na začátku koncertu svěřil Elgar sólovému violoncellu čtyři akordy. Poté odpovídají smyčce, klarinet a lesní roh a violy představí téma. Pořadí vstupů violoncella a orchestru je zřejmé od prvních okamžiků. Namísto obvyklého dlouhého orchestrálního úvodu před nástupem sólisty napsal začátek tak, aby nejprve hrál violoncellista. Ještě než dospějeme k pomalé větě nahrané du Pré, zahajuje Elgar koncert prvním zvukem sólisty.

Část Elgarovy vlastní partitury Violoncellového koncertu z roku 1919.
Část Elgarovy vlastní partitury Violoncellového koncertu z roku 1919.

Třetí věta, Adagio, je pomalou částí čtyřvětého díla. Předchází jí violoncellový úvod první věty a rychlý pohyb druhé; po Adagiu následuje poslední věta. Čtyři věty mají různý charakter a jsou uspořádány tak, aby se dřívější materiál vracel v pozdějších. Posloucháme-li třetí větu jako samostatný výňatek z nahrávky, sledujeme souvislý průběh její melodie. V úplném koncertu se tato pomalá hudba hraje mezi předchozí rychlou větou a závěrečným finále. První violoncellová fráze nese také označení Nobilmente, obvykle překládané jako „vznešeně“. Elgar tímto pokynem určil charakter fráze vedle prvních not.

Ke konci finále se vrací téma Adagia i violoncellové akordy ze začátku koncertu. Při zahájení nové věty Elgar nezahazoval předchozí materiál, ale použil dřívější hudbu i ve větě poslední. Téma, které se ve třetí větě rozvíjelo samostatně, tvoří část finále a úvodní akordy se vracejí před závěrem. Ve výňatku slyšíme melodii jedné věty; v celém koncertu uslyšíme stavbu, v níž se stejný materiál opakuje napříč větami.

Koncertní provedení pokračovala i po nahrávce

Du Pré ukončila koncertní činnost v roce 1973 a zemřela v roce 1987. I poté, co jí nemoc znemožnila vystupovat, bylo možné slyšet její hru na dřívějších deskách. Elgarova nahrávka z roku 1965 vznikla před koncem její kariéry. Raná cesta od debutu k nahrávání a pozdější zdravotní potíže patří k různým obdobím jejího života. Rok vzniku desky označuje dobu, kdy ještě rozšiřovala koncertní činnost; zachovala se také jména dirigenta a orchestru, kteří se jí účastnili.

Violoncello vyrobené Jeanem-Baptistem Vuillaumem v polovině 19. století.
Violoncello vyrobené Jeanem-Baptistem Vuillaumem v polovině 19. století.

Provedení Elgarova koncertu du Pré se zachovala nejen jako studiová deska, ale i na koncertních nahrávkách a ve filmu. Existuje záznam koncertu řízeného Malcolmem Sargentem z roku 1963 a v roce 1967 bylo natočeno její vystoupení s Barenboimem. Zachovala se také nahrávka filadelfského koncertu z roku 1970. Se Sargentem hrála dva roky před deskou s Barbirollim a film s Barenboimem vznikl dva roky po ní. Koncert opakovaně prováděla s různými dirigenty a na různých místech.

Mezi Elgarovými dokončenými velkými orchestrálními díly byl tento koncert poslední. Du Pré jej hrála také 12. prosince 1968 s Losangeleskou filharmonií pod vedením Zubina Mehty. Bylo to první provedení Elgarova Violoncellového koncertu tímto orchestrem. Dílo dokončené v závěru skladatelova života zařazovala do repertoáru při setkáních s dirigenty a orchestry různých zemí. I po nahrání desky v roce 1965 je prováděla s jinými soubory. Zůstalo součástí jejího repertoáru ve studiu i při živých vystoupeních.

Vztah, který začal u stipendijního přehrávání

Barbirolli a du Pré se setkali už v roce 1956 při výběru uchazečů o stipendium Suggia. Barbirolli malé du Pré pomohl naladit violoncello. Stipendium, které získala v jedenácti letech, vyžadovalo čtyři hodiny denního cvičení. O devět let později společně nahráli koncert. Barbirolli, který kdysi ladil nástroj mladé uchazečky, řídil nahrávání v roce 1965 a violoncellistka studující díky stipendiu hrála sólový part. Než spolu pracovali ve studiu, Barbirolli posuzoval hru mladé uchazečky o stipendium a pomáhal jí s laděním.

Na nahrávce z roku 1965 hraje du Pré violoncellové akordy už od začátku koncertu. Po odpovědi orchestru následují čtyři věty a v poslední se znovu hrají melodie třetí věty a úvodní akordy. Barbirolli nyní jako dirigent vedl hudbu, kterou při premiéře hrál uvnitř orchestru. Sólový part, jejž v roce 1919 hrál Salmond, převzala mladá du Pré. Místo Elgara řídícího premiéru stanul za dirigentským pultem Barbirolli a Salmonda vystřídala du Pré. Společně s ním nahráli du Pré a Londýnský symfonický orchestr všechny čtyři věty, které Elgar zanechal.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

V polední i večerní hudbě Mahiny je Adagio z Elgarova Violoncellového koncertu v podání Jacqueline du Pré. Zazní-li tato melodie během jídla, můžete si připomenout také příběh nahrávky vytvořené mladou du Pré a Barbirollim, který se účastnil už premiéry.