V tomto článku
- 19. 8. 1965: setkání, z něhož vzniklo album
- Ačkoli jde o koncert, jako první promluví violoncello
- Napětí 1. věty vzniká spíše z návratů než z rychlosti
- Čtyři věty osvětlují tutéž vzpomínku v různém tempu
- Paměť díla, kterou sdíleli Barbirolli a London Symphony Orchestra
- Jak si mezi chody dlouho zapamatovat jednu klasickou skladbu
- Čtyři tipy pro lepší poslech nahrávky z roku 1965
Stručná odpověď
Jacqueline du Pré nahrála Elgarův violoncellový koncert 19. 8. 1965 v londýnské Kingsway Hall s London Symphony Orchestra pod vedením Johna Barbirolliho. Její hra zaznamenaná ve dvaceti letech zůstala oblíbená po dlouhá desetiletí. Při prvním poslechu se místo věhlasu alba soustřeďte na okamžik, kdy violoncello bez dlouhého orchestrálního úvodu otevře dílo čtyřmi akordy, a na návraty vzpomínek napříč všemi čtyřmi větami.
Tři vodítka k poslechu této nahrávky
- Sólistkou nahrávky z roku 1965 je Jacqueline du Pré, dirigentem John Barbirolli a orchestrem London Symphony Orchestra.
- Koncert má čtyři věty a violoncello vstupuje akordy hned v prvním taktu.
- Struktura se vyjasní, když místo pouhé síly zvuku posloucháme návrat prvního tématu a směr dialogu mezi violoncellem a orchestrem.
Podrobně
19. 8. 1965: setkání, z něhož vzniklo album
Elgarův violoncellový koncert byl nahrán 19. 8. 1965 v londýnské Kingsway Hall. Sólistkou byla Jacqueline du Pré, dirigoval John Barbirolli a hrál London Symphony Orchestra. Pro orchestr šlo o jednu z významných událostí roku 1965.
Když si nejprve vybavíme krátký život du Pré, snadno můžeme hudbu poslouchat jen jako předzvěst tragédie. Zkuste v této nahrávce určit místa, která lze slyšet odděleně od životního příběhu: jak daleko violoncello vede frázi, zda si melodie uchovává směr i po ztišení a v jakých odstupech orchestr přebírá pohyb sólistky. Volby interpretů pak zazní konkrétněji.
Ačkoli jde o koncert, jako první promluví violoncello
Dílo má čtyři věty a první začíná tempem Adagio–Moderato. Sólista zde nevstupuje až po dlouhém orchestrálním úvodu, jak tomu bývá v řadě koncertů. Hned v prvním taktu zahraje violoncello čtyři rozhodné akordy a smyčce, klarinet a lesní roh tiše odpovědí.
Při prvním poslechu se místo síly těchto akordů zaposlouchejte do ticha, které po nich následuje. Když sólové violoncello uzavře větu, prostor převezme orchestr a téma zahájí viola. Dílo se tedy od počátku nerozvíjí jako souboj „sólista proti orchestru“, ale jako vzpomínka putující mezi různými hlasy.
Napětí 1. věty vzniká spíše z návratů než z rychlosti
Když první téma přejde z violy do violoncella, mění se tatáž melodie spolu s rejstříkem a barvou nástroje. Poslouchejte zvlášť úsek, v němž violoncello stoupá do vysoké polohy, a návrat úvodního klidného tématu; jasněji pak uslyšíte, že 1. věta neopakuje jedinou náladu.
Při poslechu nahrávky du Pré sledujte spíše to, kam až vede celá fráze, než sílu jediného krátkého tónu. Než začnete hodnotit tlak smyčce a vibrato, zkuste si určit cíl hudební věty; dlouhou linii zvolenou interpretkou pak můžete porovnat konkrétněji.
Čtyři věty osvětlují tutéž vzpomínku v různém tempu
Dílo pokračuje čtyřmi větami Adagio–Moderato, Lento–Allegro molto, Adagio a Allegro–Moderato–Allegro ma non troppo. Ve 2. větě se lze orientovat podle rychlých figur, ve 3. podle dlouhé sólové melodie a v závěrečné větě podle návratu dřívějšího materiálu.
Není nutné analyzovat vše při jediném poslechu. Napoprvé stačí pamatovat, že se charakter vět mění v pořadí „tíha – pohyb – dlouhý zpěv – postup vpřed a vzpomínka“. Když se v závěru ozve úsek připomínající samotný začátek, můžeme téměř půlhodinovou cestu vnímat jako jedinou uzavřenou větu.
Paměť díla, kterou sdíleli Barbirolli a London Symphony Orchestra
Když byl Barbirolli ještě mladým violoncellistou, hrál v roce 1919 při premiéře tohoto koncertu jako člen London Symphony Orchestra. O 46 let později tentýž orchestr dirigoval při nahrávání s du Pré. Premiéra skladatelova díla a album z roku 1965 se tak propojily v kariéře jediného hudebníka.
Toto pozadí dodává nahrávce kontext dirigenta, který dlouhý oblouk díla po léta poznával přímo na pódiu. Poslouchejte, jak lehce orchestr ustupuje, když vystoupí violoncello, a jak naopak znovu získává váhu ve chvílích, kdy sólový nástroj mlčí.
Jak si mezi chody dlouho zapamatovat jednu klasickou skladbu
Klasická hudba není žánr, k němuž se přiblížíme teprve po zapamatování celého kontextu. Stačí zachytit jediný zvukový obraz — první čtyři akordy, téma zahájené violou nebo závěrečnou vzpomínku — a příští poslech už bude jiný. Tato nahrávka z roku 1965 si získává posluchače po desetiletí. V hudbě samotné zkuste postupně objevovat okamžiky, v nichž si violoncello s orchestrem odpovídají.
Mahina Vegan Table doprovází jídlo klasickou hudbou a v našem magazínu nabízíme vodítka k zajímavějšímu poslechu hudby samotné. Pomalu představujeme díla a interprety, jejichž dozvuk přetrvává jako vzpomínka na jídlo, abyste při příštím setkání s toutéž skladbou zaslechli něco nového.
Čtyři tipy pro lepší poslech nahrávky z roku 1965
- Kolik let bylo Jacqueline du Pré při nahrávání?
- Při nahrávání v roce 1965 jí bylo dvacet let.
- Kolik vět má Elgarův violoncellový koncert?
- Čtyři. Rychlé a pomalé věty se nestřídají podle jednoduchého schématu; dřívější hudební materiál se vrací ve vzpomínkách až do závěru.
- Musím si hned napoprvé poslechnout celé dílo?
- Nemusíte. Začněte úvodem 1. věty a tématem, které otevírá viola, a až se s nimi seznámíte, pokračujte ke 2., 3. a 4. větě.
- Je tato nahrávka jediným správným výkladem?
- Ne. Jde o významnou historickou nahrávku, ale právě srovnání s jinými interpretacemi ukáže, jak rozmanité mohou být tempo, tlak smyčce i vyvážení orchestru.
Během stolování v Mahina Vegan Table zní klasická hudba.
Zobrazit informace k návštěvě Mahina Vegan Table
