V tomto článku
  1. Flétna doma a studium medicíny
  2. Hledání not mimo koncertní pódium
  3. Francouzská sonáta podpořená z Ameriky
  4. Mozart s harfou a televizní večer
  5. Japonské melodie pro flétnu a harfu
  6. Interpret hledající noty a žádající kolegy o nová díla
  7. Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Stručná odpověď

Jean-Pierre Rampal studoval medicínu až do třetího ročníku. Doma se učil hrát na flétnu při poslechu otcova nástroje, ale rodiče podle jeho vzpomínek chtěli, aby studoval lékařství. Repertoár rozšiřoval hledáním starých not v knihovnách a žádostmi o nová díla u skladatelů. V Mozartově Koncertu pro flétnu a harfu si s Lily Laskineovou rozdělil dva sólové party. Jejich nahrávka je také v poledním i večerním seznamu Mahiny.

Podrobně

Flétna doma a studium medicíny

Rampalovým prvním učitelem byl jeho otec Joseph Rampal. V rozhovoru vzpomínal, že když doma poslouchal otcovu flétnu, zatoužil sám hrát. Otec se obával, aby syn kvůli flétně nezanedbával školu. Rampal studoval medicínu až do třetího ročníku, ale podle svých slov o studium neměl skutečný zájem. Vedle vzdělání, které si přáli rodiče, se tedy od otce učil na nástroj.

V roce 1943 přerušila Rampalovo lékařské studium pracovní mobilizace nařízená německými okupačními úřady. Aby se jí vyhnul, skrýval se v Marseille a Paříži. Nastoupil na pařížskou konzervatoř a v roce 1944 získal první cenu ve hře na flétnu. Z medika měnícího úkryty před pracovní mobilizací se stal student flétny na konzervatoři. Během války musel mladík, který chtěl hrát, změnit bydliště i studium. Mezi odchodem z medicíny a cenou na konzervatoři tedy ležela zkušenost vyhýbání se nucenému pracovnímu nasazení za okupace.

Při duetech otce a syna hrál Joseph druhou flétnu. Rampal vzpomínal, že začínali snadnými duety Devienna a Altèse. Za poslechu otcovy hry slaďoval intonaci a učil se skladby. Při hodinách nesměl projít ani jediný chybný tón a k dalšímu úkolu mohl přejít až po zvládnutí předchozího. Pozdější sólista tak svou první výuku popisoval jako duet, v němž musel sladit zvuk s jiným hráčem.

Hledání not mimo koncertní pódium

Rampal sám hledal noty, které by mohl hrát. Ve stejném rozhovoru vysvětlil, že procházel knihovní katalogy a získával kopie i mikrofilmy partitur. Aby mohl na pódiu uvádět více děl, musel si nejprve obstarat materiál. Neomezoval se na nákup not známých skladeb, ale vyhledával a četl hudbu uchovávanou v knihovnách.

Flétna, kterou Louis Lot vyrobil v Paříži roku 1856.
Flétna, kterou Louis Lot vyrobil v Paříži roku 1856.

Nahrávkový soubor vydaný ke stému výročí Rampalova narození obsahuje jeho barokní koncerty i moderní díla. Ve výběru jsou zastoupeni autoři různých období od Telemanna a Bacha po Nielsena a Poulenca. Rampal znovu upozorňoval na starou hudbu a současně nahrával a premiéroval nové skladby. Hudba autorů z různých dob se tak dostala do diskografie jediného interpreta. Pokračoval jak v hraní děl nalezených v knihovnách, tak v přípravě novinek současných skladatelů. Výběr výročního souboru představuje obě tyto činnosti.

Hráč na klávesové nástroje Robert Veyron-Lacroix byl Rampalovým dlouholetým kolegou. Spolupracovali a vystupovali společně po dobu 35 let. Při přípravě skladeb pro flétnu a klávesy spolu studovali noty a vstupovali na pódium. I Rampalova sólová kariéra tedy měla takto dlouhodobého spoluhráče. Veyron-Lacroix později hrál klavír při americké premiéře Poulencovy sonáty. Spolupráce pokračovala také při představování nového díla zahraničnímu publiku.

Francouzská sonáta podpořená z Ameriky

Poulencovu Sonátu pro flétnu a klavír objednala americká Knihovna Kongresu s podporou Coolidgeovy nadace. Rampal v autobiografii vzpomínal na Poulencův telefonát. Skladatel mu prý oznámil, že napíše vytouženou sonátu a financování přijde z Ameriky. Rampal si nové dílo přál a Poulenc je vytvořil. K přípravě francouzského skladatele a interpreta tedy přistoupila zakázka a podpora americké instituce. Po dokončení se prvního provedení ujali Rampal a sám Poulenc.

Světová premiéra proběhla 18. června 1957 ve Štrasburku. Rampal hrál flétnu, autor Poulenc klavír. Po příznivé reakci publika oba zopakovali druhou větu. Následujícího roku Rampal a Veyron-Lacroix uvedli americkou premiéru v Knihovně Kongresu. V zemi instituce, která dílo objednala, tedy hrál s jiným pianistou. Poulenc po napsání sonáty sám vystoupil jako hráč na klávesy, v dalším provedení tuto roli převzal Rampalův dlouholetý kolega.

Při americké premiéře v roce 1958 hrál Rampal na stříbrnou flétnu, kterou Louis Lot vyrobil roku 1880. Nástroj patřil do sbírky hudebních nástrojů Daytona C. Millera v Knihovně Kongresu. Když novou sonátu poprvé představil americkým posluchačům, použil flétnu z předchozího století. Na koncertě v knihovně tak hrál na nástroj uchovávaný touto institucí. S Veyron-Lacroixem uvedl objednané dílo a objednavatel zajistil místo premiéry i uchování nástroje použitého při hře.

Mozart s harfou a televizní večer

Rampal a Lily Laskineová společně hráli Mozartův Koncert pro flétnu a harfu K. 299. Doprovázel je Paillardův komorní orchestr s dirigentem Jeanem-Françoisem Paillardem. V této skladbě jsou flétna i harfa sólovými nástroji. Oba hráči tedy přednesli své sólové party s orchestrem. Jejich Andantino bylo zařazeno také do souboru 100 Best Relaxing Classics a polední i večerní seznam Mahiny obsahuje skladbu ze stejného alba. Jde o Mozartovo provedení spojující Rampalovu flétnu a harfu Laskineové.

Pedálová harfa vyrobená firmou Lyon & Healy mezi roky 1891 a 1895.
Pedálová harfa vyrobená firmou Lyon & Healy mezi roky 1891 a 1895.

Rampal a Laskineová hráli Mozarta společně také v televizi. Dne 26. června 1975 přednesli druhou větu koncertu v pořadu Le Grand Échiquier stanice Antenne 2. Vysílání zaměřené na zpěváka Léa Ferrého zahrnovalo i jazz Clauda Bollinga, operní árie a Faurého sborovou hudbu. Tvůrci zařadili do stejného pořadu provedení různých žánrů. Mozart Rampala a Laskineové byl jednou jeho částí. Oba interpreti, kteří spolu pořídili nahrávku, vystoupili v televizním studiu se stejnými sólovými nástroji.

Claude Bolling vzpomínal na počátek Suity pro flétnu a jazzové klavírní trio vytvořené s Rampalem. Rampal chtěl hrát s jazzovými hudebníky, ale přál si zachovat klasický charakter flétny a dát klavíru jazzový jazyk. Bolling toto zadání proměnil ve skladbu, v níž použil také kontrabas a bicí. Flétnový sólista tedy pianistovi konkrétně navrhl charakter nového díla. Čtyři nástroje se účastní stejné skladby, ale mají úlohy odpovídající rozdílným způsobům hry.

Japonské melodie pro flétnu a harfu

Japonské melodie na společném albu Rampala a Laskineové upravil skladatel Akio Jaširo. Výběr obsahuje Jarní moře, Červenou vážku, ukolébavku z japonského regionu Čúgoku, píseň honáků z Nanbu a Sakuru sakuru. Dva francouzští interpreti hráli podle not, které Jaširo připravil pro flétnu a harfu. Na vzniku alba se tedy podílel aranžér vybírající hudbu a zpracovávající ji pro oba nástroje. Vedle jmen sólistů stojí jeho jméno a na jednom albu se setkávají japonské skladby různého původu.

Ozdobná část japonského kota vyrobeného na začátku 17. století.
Ozdobná část japonského kota vyrobeného na začátku 17. století.

Jarní moře napsal Mičio Mijagi pro koto a šakuhači. Koto je strunný nástroj, šakuhači dechový. Jaširo převedl jejich hudbu na harfu a flétnu. Skladba byla na původním albu, z pozdějšího vydání vypadla a při reedici LP se znovu vrátila. I verze se stejným názvem alba tedy měly odlišný obsah. Mezi původním provedením pro koto a šakuhači a úpravou pro flétnu a harfu se měnilo obsazení i skladba vydaných nahrávek.

Japonská bambusová šakuhači z 18. století, dechový nástroj hraný svisle.
Japonská bambusová šakuhači z 18. století, dechový nástroj hraný svisle.

Jarní moře hrála také houslistka Renée Chemetová při návštěvě Japonska v roce 1932. Part šakuhači převedla na housle a vystoupila s Mijagim, který hrál koto. Tento koncert se objevuje i v díle Jasunariho Kawabaty Kešó to kučibue. Dodnes existuje také nahrávka z roku 1930, na níž Mijagi hraje koto. Ještě před flétnovou a harfovou úpravou Rampala a Laskineové tedy vzniklo provedení s jiným západním nástrojem. Sám skladatel se účastnil koncertu s houslistkou v obsazení odlišném od původního.

Interpret hledající noty a žádající kolegy o nová díla

Rampal, který se s otcem učil duety, později hrál sonáty s klávesovým hráčem a nahrával koncert s harfistkou. Nová sonáta vytoužená od Poulenca vznikla díky americké zakázce a dílo navržené Bollingovi zahrnovalo jazzové klavírní trio. Na albu japonských melodií připravil Jaširo úpravy a Laskineová hrála harfu. Interpret rozšiřující koncertní repertoár hledáním knihovních not tedy pokračoval i v žádostech o nové skladby a aranžmá od kolegů. Jeho nahrávky a záznamy premiér uchovávají jména skladatelů, aranžérů a hráčů, s nimiž pracoval.

Hudba, kterou posloucháme v Mahině

Mozartův Koncert pro flétnu a harfu, který pouštíme v Mahině, společně hrají Rampal a Lily Laskineová. Při poslechu úseků, v nichž se flétna a harfa střídají v melodii, si můžete připomenout, jak Rampal s mnoha kolegy rozšiřoval hudbu pro společnou hru.